Přejít na hlavní obsah

Dělat kino je dřina. Ale krásná

V Univerzitním kině Scala dostali prostor i studenti filmové vědy. Zkouší kino vést.

Vedoucí studentského projektu 3x3 Barbora Poláčková.

Nejdřív prý prožívali velkou euforii. Tvořit program vlastního kina a ještě takového, jako je brněnská Scala, totiž studenti běžně nemohou. Pak si parta vysokoškoláků uvědomila, že je to taky pěkná dřina. Po několika týdnech provozu ale převažuje to pozitivní. „Je úžasné, jakou možnost jsme dostali,“ říká Barbora Poláčková, šéfka studentského projektu 3x3, který se ve Scale jednou týdně stará o zábavu nejen studentům.

Jak se 3x3 zrodilo?
Někdy v červnu se objevila informace, že univerzita kino Scala převezme a že se budou moct zapojit i studenti. U nás na filmové vědě byl vypsán předmět s názvem provoz kina, a když se chtěl člověk zapsat, potřeboval souhlas vyučujícího. Podmíněný byl tím, že skupina studentů odevzdá projekt, ve kterém bude napsaný dramaturgický plán toho, co bychom chtěli dělat, nastíněná propagace a rozpočet pro provoz jednou týdně. Podmínkou bylo i to, že se o všechno měla starat skupina tří až sedmi lidí. My jsme se dali dohromady v podstatě okamžitě. Když přišel e-mail ze školy, tak jsme zrovna pomáhali jako dobrovolníci na konferenci v Praze.

Co všechno musíte kolem promítání zařídit?
Děláme skoro všechno. Nesedíme na pokladně a netrháme lístky, od toho má Scala svoje brigádníky, ale třeba v šatně jsme my, to jsme sami chtěli. Když to vezmu od začátku, tak si vymýšlíme celý program a jednotlivé tituly, zařizujeme si na ně práva...

Vyjednáváte i cenu filmu?
My většinou v prvním mailu píšeme, že bychom rádi promítali ten a ten film, ptáme se, kolik stojí, a oni nám napíšou cenu. Ohledně její výše se někdy dá domluvit. Přece jen nemůžeme zaplatit všechno, máme dost omezený rozpočet. Jsme studentské kino, snažíme se na to hrát a myslím, že nám to i v určitých ohledech pomáhá. Zároveň jsme ale pod společností Aeropolis, takže za námi stojí velká firma a to pak studentská nota přestává fungovat. Třeba co se týče letáčků, tak jsme si nejdřív mohli dovolit jen nejlevnější verzi, ale podařilo se nám sehnat sponzora, který nám tuhle tiskovinu vydává.

Jak se vám zatím daří přivábit na představení diváky?
První večer, který byl zdarma, bylo skoro plno. Na druhý přišlo 88 lidí, což si myslím, že není špatné číslo, když uvážíme, kolik lidí v dnešní době chodí do kina. Chtěli bychom, aby na každém představení bylo kolem 80 lidí, ideální by bylo, kdyby se to pokaždé přehouplo přes stovku.

Čím se diváky snažíte nalákat?
Filmy, doprovodným programem i propagací. Nedávno jsme třeba řešili doprovodný program k Andělskému podílu, což je britský film o partičce lidí, kteří dělají nucené práce a rozhodli se, že ukradnou nejdražší whisky na světě. Hned nás napadlo, že bychom udělali ochutnávku whisky. To je bohužel příliš drahé, ale tímto způsobem bychom chtěli s tématy pracovat.

A co ta propagace?
Jsme studentské kino, tak se snažíme lákat hlavně studenty, a to nejen z Masarykovy univerzity, ale i z ostatních vysokých škol v Brně. Zatím se pořád rozjíždíme a zkoušíme netradiční formy. Když jsme promítali Cestu do pravěku, tak jsme třeba různě po Brně, fakultách a klubech rozmístili asi patnáct plastových dinosaurů a na krk jsme jim dali pozvánku na film. Nebo jsme napekli perníčky ve tvaru dinosaurů a mamutů. Chtěli jsme je rozdávat na ulici, ale chápu, že k tomu lidi úplně neměli důvěru, tak jsme se pak domluvili s kavárnami, a když si někdo objednal kávu, dostal perníček a lísteček, ať přijde na Cestu do pravěku.

Jaké byly vaše začátky?
Nejdřív jsme prožívali velkou euforii, ale vlastně jsme byli hození do vody a postupem času se všechno učíme. S provozem kina nikdo z nás neměl žádné zkušenosti, pracovali jsme maximálně jako dobrovolníci na festivalech, jako je Cinema Mundi nebo Mezipatra.

Hlavní novinky