Jízlivé jazyky o Brně říkají, že je to jediný vtip, ve kterém se dá bydlet. Koreanistka Nina Špitálníková, která včera přednášela zaplněnému Univerzitnímu kinu Scala o životě v Korejské lidově-demokratické republice, ale ukázala, že takové žití ve vtipu jde dotáhnout ještě na úplně jinou úroveň.
Špitálníková má za sebou zkušenost, jakou se pochlubit jen tak někdo nemůže. V letech 2011 a 2012 absolvovala dva studijní pobyty na Kim Il-songově (Kim Ir-senově) univerzitě v Pchjongjangu. Zajímá ji totiž, jak funguje tamější propaganda a jak se mezi lidmi udržuje kult zesnulého a za věčného prezidenta prohlášeného Kim Ir-sena.
Získat možnost do Severní Koreji vyjet bylo pro Špitálníkovou podle jejích slov docela jednoduché, zkrátka splnila podmínky studijního pobytu. O něco složitější je se do země dopravit a pohybovat se po ní. Cizinec naráží na šňůru chvílemi až neuvěřitelných absurdit.
Dorazit do Severní Koreji může člověk v zásadě dvěma cestami – vlakem z Číny nebo letadlem. „Jenže vlak se nedoporučuje, protože se až o několik dní zpožďuje, letenky s Air China stojí spoustu peněz a druhá aerolinka, Air Korean, je na černé listině s tím, že opravdu není bezpečná,“ popsala Špitálníková svoje dilema, které pro jistotu skončilo nákupem nejdražší čínské letenky.
Drsný pohovor na letišti, přísné kontroly toho, co si s sebou cizinec bere. O tom všem před cestou slyšela. Na žádné hrůzy ale nedošlo. „Když neumíte korejsky, tak se na letišti usmějete a jdete dál,“ popsala s úsměvem „ostrý“ vstupní pohovor. S bezpečnostní prohlídkou to jednou dopadlo podobně. „Režim je někdy kouzelně nefunkční. Při našem příjezdu vypadla na letišti elektřina, takže nefungovaly rámy a člověk mohl pronést, co potřeboval.“
O co jednodušší bylo překročit hranice, o to náročnější byl pro mladou koreanistku a jejích spolužáky pohyb po městě. Při prvním pobytu nesměla jezdit metrem (na to potřebuje cizinec speciální propustku), alternativy ale v podstatě nešly využít. Na autobusy se stojí dlouhé fronty a neexistují jízdní řády, o trolejbusech měly studentky informaci z ambasády, že probíjí, a třeba na kole ženy jezdit nemohou. „To ale ústí v hezké romantické momenty, muži totiž vozí ženy na nosičích kol,“ zmínila Špitálníková, která se nakonec po městě pohybovala hlavně pěšky. Když už se druhý rok dostala i do metra, mělo to svoje výhody. „Člověk si vždycky sedne, protože místní se vás jako cizince bojí a utíkají.“
Chování Severokorejců se není co divit. Z kontaktu s cizincem mají jen problémy. I studenty sledovala tajná policie (poznat prý jdou její příslušníci jednoduše podle vlastnictví hodinek, na ty totiž normální obyvatelé nemají peníze) skoro na každém kroku. Když se s někým dali do řeči, musel pak místní dotyčný policii podat hlášení, o čem mluvil. V zemi navíc existuje nařízení, které říká, že Severokorejec nesmí v přítomnosti hosta ze zahraničí nepracovat.
Špitálníková pobývala v Pchjongjangu za vlády dvou různých vůdců – Kim Čong-Ila vystřídal po smrti v prosinci roku 2011 jeho syn Kim Čong-un – a uznává, že země se v posledních letech mění. Zatímco v některých věcech se režim uvolnil, v politických záležitostech naopak přitvrzuje.
Hlavním počinem mladého Kima jsou tři velké reformy. Způsobily mimo jiné to, že se toleruje obchodování na černém trhu a zemědělci si mohou pěstovat, co chtějí a kde chtějí, ne jako dříve, kdy museli čekat na dobrozdání vůdce. „Výsledkem je, že zemi brutálně roste ekonomika, i když jsou na ni uvalené tvrdé sankce,“ zmínila koreanistka.
Jiné věci ale zůstávají při starém, nebo se v nich ještě přitvrzuje. Korejské ženy zůstávají doma s dítětem jen dva měsíce po jeho narození. Pak péči přebírají chůvy, které se starají o to, že dítě roste striktně v souladu s režimem. „Proto nemají lidé důvod propagandě nevěřit, informace odjinud stejně nemají,“ řekla Špitálníkové, která zažila i televizní fotbalové zápasy tamější reprezentace, jež dopadly s jinými výsledky, než jaké se pak dočetla doma v Česku. „Proto nevěřím na teorie, které řeší spojení Severní a Jižní Koreji. I kdyby režim padnul, je otázka, jak by se Severokorejci srovnávali s tím, že svět je úplně jiný, než jak se jim celou dobu prezentuje.“
