Přejít na hlavní obsah

Díky studentům provází Brnem bezdomovci

Organizátoři prohlídek chtějí hlavně vyvracet předsudky a ukázat, že bezdomovci nejsou jen divní lidé ležící na lavičkách.

Lidé bez domova dostávají prostor sdílet svůj životní příběh. Kdokoliv, kdo přijde, tak může poznat, jak složitá a strukturovaná komunita takových lidí je.

Pan Jiří má těžko odhadnutelný věk, ve tváři spoustu vrásek, které značí, že toho hodně zažil, a u vchodu do brněnského parku Lužánky skupinu stojících lidí vlastně ani nevítá. Udělá něco zajímavějšího. V následujících asi dvou hodinách přibližuje návštěvníkům při procházce centrem města svůj příběh, a jaké to je být bezdomovcem. To všechno díky studentskému projektu Brnem s lidmi bez domova.

Nápad se zrodil díky vzdělávacímu cyklu Akumulátor, který má mladé lidi učit, jak se stát aktivními občany. Jedna jeho účastnice vymyslela jednorázovou prohlídku Brna s bezdomovcem, pak zorganizovala další a časem se k ní přidali další studenti Masarykovy univerzity, kteří dotvořili dnešní prohlídkovou sérii.

„Lidé bez domova díky tomu dostávají prostor sdílet svůj životní příběh. Kdokoliv, kdo přijde, tak může poznat, jak složitá a strukturovaná komunita takových lidí je. Pomůžeme tak třeba vyvrátit některé předsudky,“ vysvětluje Klára Kolbabová.

Vysokoškolačka je jednou z koordinátorek projektu. Na Fakultě sociálních studií MU studuje veřejnou politiku a lidské zdroje. Nová zkušenost se jí hodí, v diplomce se chce zabývat sociálním bydlením.

Bydlení? Na lavičce
Pan Jiří, který vedl jednu z procházek na konci dubna, možnosti sociálního bydlení nikdy nevyužíval. Místo ubytoven a azylových domů přespával v parcích v Lužánkách nebo na Kraví hoře. I jeho osud ukazuje, že tradiční vnímání bezdomovců nemusí být správné. Ale potvrzuje třeba to, že na začátku řady podobných příběhů bývají rodinné problémy.

Konkrétně problémy Jiřího, jenž se účastníkům představuje jen svým křestním jménem a při procházkách se třeba nechce nechat fotit (pozn. red. proto je u článku fotka z jiné prohlídky), se začaly vršit už od studentských let. Z politických důvodů nemohl jít studovat medicínu, ale přihlásit se mohl jen na techniku, ze které ho také s politickým podtextem vyhodili.

Později pracoval v Praze na poště, ale krátce po revoluci se musel vrátit do Brna za nemocnou matkou. Zázrak se nekonal. Právě naopak, rychle po sobě mu zemřeli oba rodiče a další potíže následovaly. Během několika málo týdnů ho vyhodili z práce na poště, kde se v raných devadesátých letech masově propouštělo, a kvůli restitucím přišel také o byt. Prahu raději opustil, ale když se vrátil do Brna, byl najednou bez peněz, práce i bydlení.

Jiří ukazuje při prohlídce lidem lavičky, které byly jeho přechodným domovem, místa, kde se léta schovával před deštěm, a povídá, jak se snažil fyzicky i kulturně udržovat. A mluví taky o tom, proč si myslí, že proklamovaná pomoc lidem bez domova je někdy jen snahou vydělat si peníze na těch, kteří nic nemají.

Do situace bezdomovců se těžko vžívá
Když Klára Kolbabová o projektu mluví, přiznává, že na začátku bylo těžké se do situace lidí bez domova vžít. „Nejdřív jsem moc nevěděla, jak se chovat. Naše první průvodkyně, paní Jana, třeba řešila, že nemá večer kam jít, a já jsem vůbec nevěděla, jak s ní mluvit. Byla ve věku mojí mámy a já jsem neznala ubytovny, nevěděla jsem, kde jsou, jak se tam volá, jaká jsou pravidla,“ líčí svoje začátky a zároveň tím připouští, že organizátorů se osudy jednotlivých lidí chtě nechtě dotýkají.

Paní Janě i oběma Jiřím, kteří provázejí aktuálně, se dnes daří relativně dobře. Jana se odstěhovala na Olomoucko a oba pánové už mají bydlení a jeden z nich také práci.

Studenti by časem projekt rádi ještě rozvinuli. Podle Kolbabové to musí jen ještě chvilku počkat, než všichni dokončí zkouškové období. „Nechceme to ale dělat tak jako v Praze, kde se na prohlídkách mluví třeba o podsvětí a temných zákoutích města a člověk si může objednat teambuilding v duchu, jaké to je být bezdomovcem. Rádi bychom hlavně ukazovali, že bezdomovci nejsou jen divní lidé ležící na lavičkách.“