Přejít na hlavní obsah
Petr Hajn je známý i jako fejetonista a esejista.

Hajn: Nikdy neodolám lákání příležitosti

Čerstvý držitel Zlaté medaile Masarykovy univerzity Petr Hajn stál léta v čele katedry obchodního práva.

Legendární pedagog z Právnické fakulty MU dostal ocenění v březnu v rámci oslav 100. výročí založení školy. Od dětství chtěl ale studovat herectví. „Při první přijímací zkoušce na právnickou fakultu v Praze mi předseda komise řekl, že jsem se měl přihlásit o sto metrů vedle,“ vzpomíná Hajn.

Co vás od divadla přivedlo ke studiu práv?
Celé to začalo na střední škole. Během studia mě postihly veškeré tehdejší reformy. Zpočátku jsem dva roky studoval gymnázium v Benešově, krátce po únoru 1948 byla osmiletá gymnázia zrušena. Musel jsem se vrátit zpět na měšťanskou školu a po jejím ukončení jsem navštěvoval gymnázium v Ledči nad Sázavou a po roce přešel na gymnázium v Táboře, kde mne zastihla další školská reforma. Maturovali jsme v septimě o prázdninách, ale v tu dobu už proběhly na divadelní fakultě talentové zkoušky, kterých jsem se nemohl zúčastnit. Můj otec byl také právník, i když právo prakticky neprovozoval. Bylo celkem přirozené, že jsem zvolil právnickou fakultu. Při prvním pokusu jsem nebyl ke studiu přijat. Prostřednictvím známých ze sportu jsem dostal nabídku pracovat jako vychovatel na průmyslové škole v Táboře. Nabídku jsem přijal. Mým svěřencem byl například budoucí herec Jiří Hrzán. Po roce jsem na divadelní fakultu zapomněl, znovu jsem se přihlásil na práva a byl jsem přijat.

Jaká atmosféra byla na pražské fakultě v době vašeho studia?
Odpovídala době. Například z našeho ročníku najednou zmizeli dva spolužáci, z důvodu politických problémů jejich rodičů. Na fakultě ale byla převážná část kantorů rozumná. Navíc v té době probíhaly velké politické čistky. Mnozí politicky nevyhovující jedinci museli odejít z vládních a jiných politických funkcí a byli přemístěni na právnickou fakultu. Přednášel nám například vynikající profesor Viktor Knapp, který původně pracoval v prezidentské kanceláři, kde vedl jeden odbor. Byl jeden z těch, o kterých se uvažovalo, že budou souzeni v procesu se Slánským. Vyučoval nás i bývalý velvyslanec ve Spojených státech Vladimír Outrata. Byl to chytrý a zkušený pán. Dále na fakultě působil bývalý velvyslanec ve Velké Británii Rudolf Bystrický. Musím říct, že politické poměry se nás dotýkaly spíše okrajově.

Pravidelně jste přispíval do novin a časopisů a napsal i několik knih, ne všechny byly zcela odborné. Kde jste získal zkušenosti s psaním?
V Táboře se jedno léto konalo mistrovství vysokých škol v házené a mě určili jako hlasatele na stadionu. Po skončení za mnou přišla mladá žena z ministerstva školství a řekla mi, že jsem zápas pěkně komentoval a zda bych o něm něco nenapsal. Napsal jsem článek do časopisu Československý sport. Za čtrnáct dní mi přišla pozvánka na shromáždění dopisovatelů Československého sportu. Říkal jsem si, že to bude zřejmě omyl. Napsal jsem jen jeden příspěvek a dopisovatel je přeci od slova dopisovat, což je nedokonavý způsob, vyžaduje opakovanou činnost. Abych si účast na shromáždění obhájil sám před sebou, napsal jsem ještě jeden článek a na soustředění s dobrým svědomím odjel. Školení vedli zkušení sportovní redaktoři, bylo to ohromně zajímavé. Učili nás, jak psát zprávu, úvahu, jak se píše na rubriku, která má určitý styl a určitý rozsah a tak dále. Školení se opakovala každý rok o prázdninách. Býval to pro mě nejhezčí týden prázdnin. Od té doby jsem začal pravidelně přispívat do Československého sportu, později jsem měl svoji rubriku Psáno v ofsajdu, ve které byly zábavné glosy.

Petr Hajn

Kterým směrem jste se vydal po absolvování práv?
V tehdejší době jsme si zaměstnání nemohli vybírat, fungovalo takzvané umístěnkové řízení. Mě vybrali plzeňskou Škodovku, tenkrát se jmenovala Závody Vladimíra Iljiče Lenina. Podle mého názoru to bylo to nejlepší, co jsem mohl dostat. Pracovali tam zkušení staří pánové, prvorepublikoví advokáti.

Zvažoval jste při studiích práci podnikového právníka?
Ne. Směřoval jsem do oblasti mezinárodního práva, studoval jsem k tomu speciální větev fakulty. Diplomacie mi však nebyla souzena, protože jsem měl ve Vídni tetu. Neemigrovala, byla jen vídeňská Češka, ale i to se zdálo být překážkou. Ve druhém či třetím ročníku univerzity jsem uvažoval, že bych mohl zůstat jako učitel na pražské právnické fakultě. V době studií jsem krátkou dobu pracoval jako pomocná vědecká síla na katedře mezinárodního práva, ale brzy jsem nebyl shledán dostatečně politicky zralým pro takovou činnost a zejména pro budoucí působení na fakultě. Stejně si myslím, že umístěnka do velkého podniku byla tím nejlepším, nebo v té době velmi dobrým, co se mi mohlo přihodit.

Pokračoval jste v publikační činností i v plzeňské Škodovce?
Ano, ale začal jsem měnit témata psaní. Nepsal jsem již o sportu, ale zaměřil jsem se na úvahy a fejetony s ekonomickou a právní tematikou. Napsal jsem úvahu Do svědomí právníkům a v ní jsem radil, jak si mají podnikoví právníci počínat. Dnes to považuji za mladickou drzost. Na článek jsem měl řadu ohlasů. Dostal jsem se také na zahraniční kongres podnikových právníků a poměrně brzy, asi po pěti letech praxe, jsem napsal spisek Podnikový právník. Krátce na to mi byla vydána obsáhlejší kniha Jak uzavírat hospodářské smlouvy. Tenkrát se o ní mluvilo jako o právnickém bestselleru a vyšla ještě v několika pozměněných vydáních.

Jak se vám při práci dařilo tak hodně psát?
To bylo z jistého hlediska zábavné. Tenkrát se velmi propagovala práce na směny, prý z důvodu úspor. Dělníkům byly směny nařizovány obtížně, úředníkům se mohly snáze nařídit. Vždy jsem pracoval jeden týden dopoledne od šesti do dvou a druhý týden odpoledne od dvou do desíti. V odpoledních směnách již nebývali v práci partneři, se kterými jsem kooperoval, proto jsem měl čas psát a uplatňovat odborné poznatky z pracovního poměru. Směnování není obecně příjemná záležitost, ale pro mne se ukázalo jako velice využitelné.

Jak jste se z plzeňské Škodovky dostal na brněnskou právnickou fakultu?
V lidském životě hraje velkou roli náhoda. Do právního odboru Škody přišel jednoho dne na návštěvu jistý sovětský vědec a doprovázel ho docent Eliáš, starší pán, který působil v Ústavu státu a práva Akademie věd ČR. Povídali jsme si spolu, názorově jsme si porozuměli a on mi nabídl, abych byl jeho aspirantem a ucházel se o titul kandidáta věd. Začal jsem na kvalifikačním spise pracovat, a když po roce 1969 byla obnovena brněnská právnická fakulta, docent Eliáš mi nabídl místo na jím vedené katedře občanského práva. Byl jsem postaven před velké dilema. V té době už jsem měl manželku a tři děti. Místo ve Škodovce bylo výrazně lépe placené, ale pedagogické i vědecké působení mě lákalo. Manželka byla natolik velkorysá, že mě v nástupu na brněnskou univerzitu a její právnickou fakultu podpořila. Tři roky jsem dojížděl, pak jsme se přestěhovali do Brna a její univerzita a právnická fakulta i zdravotnická pracoviště manželky se stala naším osudem. S manželkou si poměrně často říkáme: „Dobře jsme se tehdy rozhodli.“

Celkově jste se hodně podílel na obsahu a způsobu výuky hospodářského práva. Jak se díváte na dnešní způsob učení práva?
Nová doba přinesla nové možnosti a nové problémy. Co se mi úplně nelíbí na současné výuce práva, je převaha testového zkoušení, i když chápu, že je odůvodněno i podstatně zvýšeným počtem studentů. Testuje se především formou otázek, na které je odpověď v podstatě ano nebo ne. Tato jednoznačnost nemusí u práva vždy fungovat; nijak výjimečně by odpověď mohla znít: „Spíš ano, ale...“ (Také si dovedu představit odpověď: „Podle speciálního ustanovení zákona platí to a to, pokud Ústavní soud nerozhodne jinak.“) Jednoznačné odpovědi na testové otázky neučí argumentovat, což je u práva velmi důležité.

O právním systému České republiky se říká, že je příliš rozbujelý. Souhlasíte?
Rozhodně. Jsme zcela zahlceni právem. Je příliš mnoho zákonů a právní řád se stává nepřehledným. Naopak některé potřebné zákony chybí. Obrovský problém je například znalecká činnost, na kterou pamatuje zákon starý čtyři desítky let. Mám také možnost zprostředkovaně nahlížet do dění v parlamentu a zjišťuji, že některé zákony vznikají proto, že reprezentanti určitého politického směru chtějí mít tak říkajíc body v soutěži o voliče.

Věnujete se ještě akademickému životu?
V určitém věku jsem usoudil, že už mě nebaví organizační činnost. V roce 2001 jsem předal katedru obchodního práva profesoru Bejčkovi a ještě nějaký čas působil jako prorektor pro zahraniční styky a řadu let ještě přednášel a vedl semináře. Na brněnské právnické fakultě v současné době přednáším jen doktorandům o tvůrčím psaní a využívám výhod emeritního profesora. V Metropolitní univerzitě Praha ještě příležitostně přednáším v kurzech o právních problémech marketingu a o nekalé soutěži.

A také píšete...
Publikuji především v měsíčníku Bulettin advokacie, kde mám již patnáct let pravidelnou rubriku připomínající mé dávno minulé Psáno v ofsajdu. Například v nedávném čísle tohoto časopisu jsem si dobíral právní publicistiku a činil tak pomocí historky z lékařského prostředí. V ní se pacient ptá: „Pane doktore, má slepé střevo nějaký účel?“ A dostane následující odpověď: „Pro pacienta pravděpodobně nikoliv, ale určitě pro chirurga.“ K tomu jsem dodal, že i právní předpisy mívají svá slepá střeva, která zvlášť zajímají autory právnických publikací. Čtyřikrát do roka píši příspěvky do Zpravodaje Jednoty českých právníků a rozvíjím tam mimo jiné nový směr právnického učení nazývaný právo a literatura. V beletristických dílech vyhledávám zajímavé a podnětné pasáže, které se týkají práva. Zjišťuji, že postřehy z minulých dob, například v díle Gulliverovy cesty, dovedou být trefnou kritikou našich současných soudních poměrů.

Kde hledáte inspiraci?
Inspiraci beru, kde se najde. Hojně v rodinném prostředí. Například v jednom článku jsem uváděl, že člověk nemá plně vrozený smysl pro spravedlnost. Lépe hodnotíme vlastní počínání než chování druhých. Demonstroval jsem to na příhodě s mým tehdy šestiletým vnukem, který za mnou jednou přišel a říkal: „Dědo, brácha je neslušnej.“ Zeptal jsem se, co jeho starší bratr zase provedl. Vnuk mi odpověděl: „Já jsem na něj plivnul a on mi řekl, že jsem čuně.“ Rád právo vykládám pomocí lidských příběhů. Studuji i publikace z mimoprávních oborů, například soutěžní právo vykládám na základě postdarwinistických teorií. Na tomto učení je založena moje monografie Soutěžní chování a právo proti nekalé soutěži, která byla před léty oceněna rektorem Masarykovy univerzity jako významný tvůrčí čin. V beletrii obecně nalézám zajímavé myšlenky a příběhy, které se týkají práva. Chystám výběr takových textů pod pracovním názvem Nepovinná čítanka o právu. A mám také rozepsanou knihu esejů Když míříme k promoci a ještě dál, jejíž jedna část by se mohla nazývat Věda v nedbalkách.

Hlavní novinky z Masarykovy univerzity