Pokud onemocníte, máte pozitivní test na COVID-19 a přijmete hovor od hygienické stanice, můžete se na druhém konci telefonu potkat se studenty Masarykovy univerzity. Pomáhají totiž hygienikům s trasováním, uskutečňují první hovory s pozitivně testovanými lidmi a sbírají data pro odborné šetření výskytu onemocnění COVID-19.
Na směnách se spolu setkávají i studentky Lékařské fakulty MU Barbora Ošlejšková, která je ve čtvrtém ročníku a Nikol Daňková, která studuje druhý ročník. Shodují se na tom, že jejich práce na hygienické stanici se trochu podobá práci detektivní. Na základě strukturovaného dotazníku se ptají, kdy a jak se u volaného nemoc poprvé projevila, které příznaky přetrvávají a od koho se mohl nakazit. Kladou důraz na zjišťování rizikových kontaktů, což jsou osoby, které se setkaly s testovaným 48 hodin před jeho prvními příznaky nebo před testem. Tyto údaje pak předávají kolegům, kteří pokračují v trasování a ve snaze lokalizovat ohniska nákazy.
Nabídku brigády na hygienické stanici zprostředkovalo medičkám dobrovolnické centrum MUNI pomáhá. Obě chtěly hlavně pomoci. A o tom, jak ta pomoc vypadá, jsme si povídali s Barborou Ošlejškovou.
Jak vypadá směna na hygienické stanici, při které obvoláváte nemocné s COVID-19?
Každá směna začíná stejně, ale její průběh nelze dopředu odhadnout. V ideálním případě se na začátku přihlásíme do speciálního systému, poté volíme z interního seznamu osobu, která má maximálně dva dny starý pozitivní test, nasadíme sluchátka a spouštíme hovor. Já osobně potřebuji během pracovní doby zapnout i kávovar a zhluboka se nadechnout, jelikož program někdy vytuší, že jsem spíš humanista než IT specialista.
Máte na jeden hovor nějaký časový limit?
Ne. Některé hovory jsou i se záznamem vyřízeny do dvaceti minut, jiné vyžadují více času. Záleží na počtu rizikových kontaktů, komplikovanosti případu nebo množství dotazů. Práci nám usnadňují lidé s vyplněným sebetrasovacím formulářem přes internet. Nicméně, ani ti se nemusejí bát, že přijdou o náš telefonát.
Museli jste před prvním hovorem podstoupit školení?
Ano. První den jsem prošla tříhodinovým školením, dostala manuál k programu a doporučení k vedení rozhovoru. Největší inspirací však pro mě bylo sledovat zkušené kolegyně přímo v praxi. Jejich trpělivost a ochota odpovídat na mé dotazy byla důležitá pro zvládnutí mých rozpačitých začátků a udržení motivace.
Je náročné mluvit s lidmi, kteří jsou nakaženi?
Až na jednu výjimku jsem doposud mluvila s lidmi, kteří již byli s pozitivním výsledkem testu seznámeni přes SMS přímo z laboratoře. Takže už tušili, co je v následujících deseti dnech bude čekat. Víc než strach z nemoci je ale trápí zodpovědnost za to, že nevědomě nakazili své blízké. Někdy je také náročné korigovat čas a příliv informací. Ten je hlavně u seniorů bohatý. Ale protože si s lidmi obecně ráda povídám, bojujeme společně.
Co vás hovory s lidmi naučily?
Neustále se učíme vysvětlovat komplikované věci jednoduše. Postupovat systematicky, ale přirozeně. Přizpůsobovat volbu slov věku, jazyku volaného. Omluvit za nedorozumění, omyly. Ale někdy si i vydobýt respekt. Mimochodem z hovorů s lidmi třeba vím, že nejkřupavější dalamánek prodávají v Mistříně.
Jaký telefonát vám utkvěl v paměti?
Nezapomenu na rozhovor se ženou, jejíž otec podlehl následkům nemoci COVID-19 čtyři dny před naším telefonátem. Když o úmrtí slýcháváte jen ve zprávách, řeknete si, jak je to hrozné, ale abstraktní. U pohledu na červeně zvýrazněný “exitus” v excelovské tabulce už tak nad věcí nejste. A úplně něco jiného je bolest ze ztráty přečíst z tónu hlasu. Jak pro mě není žádné téma tabu, tenkrát jsem na pár vteřin ztuhla. Uvědomila jsem si, jak je obtížné najít rovnováhu mezi laciným klišé a necitlivým “Aha, aha. A pojišťovnu máte jakou?”
Snad ale ne všechny hovory jsou takto smutné?
Rozhodně ne. Mám historku i z opačného pólu, kdy u mě úplně selhala urputná snaha o budování role uvolněného profesionála. Měla jsem na lince pána okolo pětapadesáti let. Čas v karanténě se svou pětičlennou a téměř kompletně nakaženou rodinou trávil vymýšlením neprůstřelných konspiračních teorií o viru. Každou z nich dokázal s cynickým humorem vhodně “propašovat” do odpovědí na zdánlivě neškodné otázky. Což jsem neustála. A tak vznikla nahrávka s mým nekontrolovatelným záchvatem smíchu, která se, doufejme, ztratí někde v síti.
Proč pomáháte a máte „dobrý“ pocit z toho, že pomáháte?
Prvotní impulz k této práci nevznikl nezištně. Na konci září jsem po dvou a půl letech opouštěla práci sanitářky v bohunické nemocnici. Hledala jsem smysluplnou činnost, která by zapadala do studijního plánu a zároveň by ve mně stále udržovala vizi stát se dobrou lékařkou. Potřebovala jsem vystoupit z komfortu a otrkat se, používat hlavu, přijmout větší zodpovědnost a naučit se mluvit o nepříjemných tématech. Když jsem na MUNI pomáhá uviděla příležitost nahlédnout do práce hygieniků, neváhala jsem. A k dobrému pocitu: Pomoc skrz slova je obecně těžko měřitelná. Osobně jsem si dala za cíl usnadnit lidem se v současné situaci lépe zorientovat, zmírnit případnou paniku a udržet nadhled. Když slyším, že se to jedné z nás daří, mám radost.
Jak se cítíte po směně?
Po osmihodinové směně se náš mozek často blíží k rozvařené zelenině. Já práci nejčastěji dávkuji po pěti hodinách čtyřikrát týdně, což se dá zvládnout bez významné úhony. Vyhradila jsem si na všechny kolonky myslet jen deset minut v hromadné dopravě cestou domů. Nemá smysl brát si cokoliv osobně. Takže si odbydu pochybnosti, zda jsem něco nezapomněla vyplnit nebo neudělala málo hovorů, a doma dostává prostor už jen škola a offline koníčky.
Co tedy děláte jako prevenci stresu?
Na to mi spolehlivě slouží běh a bušení do kláves piana. Na což mám více času, protože mé tělo zahájilo neplánovaný informační detox. Ještě před třemi týdny mi telefon a klávesnice přirůstaly k prstům, od třetí směny u hygieniků mi večeře začala víc chutnat bez seriálů a zpráv. Postupně zjišťuju, kolik mi toho z reality předtím uniklo.
