O tom, jak se z této společenské poptávky zrodil kurz Pátrejte po svých kořenech, jaké příběhy v matrikách ožívají a proč se někdy nejdůležitější zdroje skrývají doma v šuplíku, jsme si povídali se Stanislavem Bártou, zástupcem vedoucího Ústavu pomocných věd historických a archivnictví na filozofické fakultě.
Co vás přivedlo k myšlence vytvořit konkrétní kurz „Pátrejte po svých kořenech“?
Vezmu to trochu bez ladu a skladu, budu vzpomínat. Vznik kurzu vycházel ze dvou základních myšlenek. Tou první byla snaha o propagaci našeho oboru, protože například archivnictví nebo pomocné vědy historické nejsou předměty, které by se přímo vyučovaly na středních školách. Takže uchazeče často vůbec nenapadne, že by něco takového mohli studovat. Cílem tedy bylo obor zviditelnit. Zároveň má genealogie v tomto směru velký potenciál. V posledním desetiletí přišla velká vlna televizních pořadů a obecně se zvedla vlna zájmu o pátrání po předcích. To je navíc podpořeno tím, že matriky začaly být dostupné online. Lidé si tak zkouší hledat sami, jenže v té džungli pramenů se často ztratí. Takže shrnuto – šlo o kombinaci: chtěli jsme obor zpropagovat a zároveň reagovat na poptávku, která se ve společnosti objevila.
Jaké hlavní přínosy kurz nabízí? Co všechno se v něm učí?
Účastníci přicházejí s různou motivací a v různém stádiu bádání. Máme úplné začátečníky i ty, co už s rodokmenem pokročili, a teď narazili na bariéru – třeba vyčerpali matriky a neví, kam dál. To znamená, že na začátku se nejprve snažíme sladit jejich úroveň. Vysvětlujeme základy. Jak funguje archivní síť, jaké prameny existují, jaké jsou strategie jejich vyhledávání. Začínáme klasicky u matrik, ale pokračujeme i k dalším zdrojům. Také upozorňujeme na limity a učíme, jak s prameny efektivně pracovat.
Zájem veřejnosti o genealogii je zřejmě na vzestupu. Kde se podle vás tento zájem vzal?
Zájem tu byl vždy. Pamatuji si dobu, kdy Moravský zemský archiv měl dvě badatelny a jedna byla určená výhradně pro genealogii. A to bylo ještě v době, kdy matriky nebyly online. Opticky se zájem ale zvýšil hlavně s nástupem digitálních technologií. Dříve jste museli jezdit po celé republice nebo si platit zaslání kopií. Bylo to časově i finančně náročné. Dnes máme prameny často dostupné z domova, což pochopitelně povzbudilo zájem. Navíc vznikly svépomocné skupiny, například Genealogie CZ/SK na facebooku. Tam rychle získáte alespoň nějakou zpětnou vazbu, často i pomoc. No a samozřejmě tomu pomohly i televizní pořady. Lidi zkrátka láká i představa, že objeví šlechtického předka – byť to je spíš výjimka.
Která témata v kurzu vzbuzují největší zájem? Nebo je to spíš celková komplexnost?
Asi nejvíc zaujme individuální přístup. Vedle toho, že probíráme konkrétní témata a ukazujeme prameny, reagujeme i na konkrétní dotazy účastníků. V části kurzu přímo vyhledávají v online pramenech a vyučující je přitom doprovází, takže jde v podstatě o osobní konzultace. Výborné je také sdílení zkušeností mezi účastníky samotnými – mnozí už narazili na různé výzvy a dokážou poradit ostatním. A velký zájem je o to, jak číst písmo zvané kurent – tedy to, ve kterém jsou historické prameny psány. Na to jsme proto otevřeli i samostatný kurz, protože lidé sice už ví, co hledat, ale často ten záznam prostě nepřečtou.
Je vedle kurentu ještě něco, co může zájemce překvapit svou obtížností?
Druhou velkou bariérou je jazyk. Často narazíte na matriky vedené německy, takže je potřeba mít určitou jazykovou vybavenost nebo alespoň cit pro terminologii. A pak jsou tu i základní badatelské principy. Třeba, že sňatky se hledají v místě bydliště nevěsty. Takové věci se vám mohou zdát banální, ale když vám to nikdo neřekne, tak na ně těžce přicházíte.
Jaké archivní a digitální zdroje účastníkům doporučujete?
Začínáme tím, že doporučujeme vůbec nejít hned do archivu, ale začít doma. Rodné listy, fotografie, pamětníci – to jsou cenné prameny, které máme často přímo před očima. A je důležité je včas využít, protože pamětníci nám mizí. Poté přicházejí na řadu matriky – narozených, oddaných a zemřelých – a také sčítací operáty, tedy záznamy ze sčítání lidu. Ty bývají užitečné zejména pro období první republiky. A pak jsou tu další prameny, které vás mohou posunout ještě dál: pozemkové knihy, školní a obecní kroniky, třídní výkazy. Ty už dávají i vhled do příběhů, které se za daty skrývají. Z novinek bych zmínil Národní archivní portál, který začal fungovat zhruba před dvěma lety jako rozcestník k digitálním badatelnám jednotlivých archivů. Je to velký posun.
Věnujete se v kurzu také genetické genealogii?
Ano, věnujeme. Kolega Martin Kotačka téma dlouhodobě popularizuje. Genetická genealogie vám může pomoci propojit lidi se stejným příjmením, i když vám chybí písemné spojení. Já osobně jsem trochu skeptický k těm procentům typu germánský, slovanský nebo africký původ – to mi nepřijde úplně vypovídající pro to, jak funguje rodina dnes. Ale pro hledání příbuzenských vazeb to smysl má. Dřív kolega bral i stěry, dnes už to nedělá – laboratoře jsou zahlcené.
V kurzu se věnujete i vojenským pramenům. O co konkrétně jde?
Máme kolegu z Moravského zemského muzea, který se specializuje na vojenskou historii. Přednáší o vojenských matrikách a záznamech jednotlivých pluků – to je zase úplně jiný typ pramenů, který může nabídnout spoustu zajímavých informací.
Jakou roli hrají staré fotografie a mapy?
Obrovskou. Mám kolegyni, která ke genealogii přidává i příběh domu. Pracuje se starými mapami i fotografiemi. Touha poznat nejen jméno, ale i podobu předka, je silná. Indikační skici například ukazují, jak usedlost vypadala – jestli byla zděná, dřevěná, kdo vlastnil kterou louku. To všechno dohromady vytváří obraz každodenního života. A ukazuje se, že lidi vždy zajímají příběhy – jak lidí, tak míst.
Máte nějakou zajímavou historku z kurzu? Přicházejí účastníci s konkrétními rodinnými záhadami?
Příběhů máme mnoho. A co mě na tom vždycky fascinuje, je zaujetí lidí pro jejich vlastní rodinnou historii. Občas to až způsobí takovou provozní slepotu – jsme tak zvyklí, že v pramenech listujeme každý den, že si ani neuvědomujeme, jak silné to pro někoho může být. Loni jsme třeba měli jednu účastnici, která říkala, že se v rodině traduje, že jejich předka zabil blesk na poli. A my jsme během kurzu v matrice skutečně našli záznam, že ho zabil blesk. Takové věci lidi nadchnou. Obecně jsou velmi zajímavé právě dovětky v matrikách – příčiny úmrtí, okolnosti, někdy i krátké historky, které tam farář doplnil. Není to časté, ale občas se poštěstí. Ten blesk mi zůstal v paměti – to je taková drobná kuriozita, která ale dokáže zapůsobit.
Zmiňoval jste, že kurz „Pátrejte po svých kořenech“ není jediný vzdělávací program, který realizujete. Můžete přiblížit další?
Například středověkou písařskou dílnu, kterou vede kolegyně, jež se věnuje starým písmům a výrobě pergamenu. Účastníci si tam zkusí napsat inkoustem, malují jednoduché iluminace, dva týdny máčí a napínají kůži, drbou ji – zkrátka si projdou celý proces výroby pergamenu a pak na něj sami něco napíší. Je to spíš určeno středoškolákům jako forma motivace a osvěty o tom, co všechno se skrývá za pomocnými vědami historickými. Pak máme Archivní kurz – to je dvouletý program celoživotního vzdělávání pro zaměstnance archivů nebo pracovníky různých úřadů, kteří mají středoškolské vzdělání, ale nemají formální archivní vzdělání. Věnujeme se tam paleografii, diplomatice, dějinám správy a dalším souvisejícím oborům. A máme také Letní školu pomocných věd historických – letos bude už čtvrtý ročník. Je to týdenní blok zaměřený vždy tematicky. Pro středoškoláky máme například blok o Zlaté bule sicilské, její interpretaci, vývoji písma a tak dál. Pro pokročilejší účastníky – studenty, doktorandy nebo odborníky z praxe – připravujeme specificky zaměřené kurzy. Letos bude součástí i mezinárodní anglická sekce ve spolupráci s projektem ERC Distant Diplomatic. Ten se věnuje zpřístupňování středověkých listin a jejich analýze pomocí digitálních nástrojů, včetně HTR technologií nebo jazykových modelů.
Mezinárodní sekce je letošní novinkou?
Ano, konkrétně tahle linka je nová. Jinak letní škola funguje už čtvrtý rok. Loni jsme se věnovali například tématu propagandy – jak fungovala v historii a jak ji v pramenech rozpoznat. Snažíme se každý rok nabídnout jiné tematické zaměření.
Plánujete v budoucnu další kurzy nebo rozšíření nabídky?
Momentálně spíš ne. Jediné, o čem uvažujeme, je pokračovací kurz ke středověké písařské dílně, protože počet absolventů toho základního roste. Přemýšlíme, že bychom nabídli něco pokročilejšího – třeba výrobu inkoustu, složitější formy iluminace a podobně. Ale zatím je to spíš ve fázi úvah. Jinak ještě děláme Den s PVH, což je krátký blok pro střední školy. Žáci se seznámí s různými oblastmi pomocných věd historických – je to takové kolečko na pár hodin. A pak máme jeden online kurz v rámci cyklu Otevřený svět humanitních věd – ten je zaměřený na heraldiku. Jde o heraldickou procházku Brnem, během které kolegové vysvětlují principy heraldiky a ukazují konkrétní příklady.
Jak podle vás univerzita může přispět k popularizaci historie a archivnictví mezi veřejností?
Podle mě je to velmi důležitá role. Vzpomenu si na profesora Mezníka, který psal o tom, že historik má morální povinnost vést dialog se společností. A proto se například zapojujeme do autorských kolektivů, které připravují dějiny jednotlivých obcí. I když to často nepřináší body ve vědeckém hodnocení, má to smysl. Ten dialog se společností je součástí samotné podstaty historické práce. V archivnictví je to o to silnější, že archivy nesou odpovědnost za uchování historické paměti a zároveň garantují její autenticitu. Archivy jsou místem důvěry – když si chce někdo něco ověřit, obrací se právě tam. A k tomu ještě jedna věc – máme předmět Výstava v archivu, kde si studenti v rámci dvousemestrálního kurzu připraví skutečnou výstavu pro veřejnost. Letos jsme dělali projekt Moc inkoustu, ke kterému vznikla i minisérie podcastů. Byla to povedená akce a ukázala, že i takhle se dá dělat popularizace. Příští rok se zaměříme na moravské Lucemburky.
