Většina klimatologů pracuje s daty naměřenými moderními přístroji. Rudolf Brázdil, který je čerstvým držitelem Stříbrné medaile Masarykovy univerzity, na to jde jinak. Hydrometeorologické údaje hledá třeba v dopisech nebo ekonomických pramenech z posledního tisíciletí a pomáhá skládat mozaiku změn klimatu v českých zemích.
Jak se člověk stane historickým klimatologem?
K té specializaci mě kdysi přivedl profesor Christian Pfister. V červnu 1989 jsem v Brně organizoval mezinárodní konferenci, na kterou přijel tento významný švýcarský klimatolog a daroval mi svoji knihu analyzující historické klima ve Švýcarsku. Ohromně mě to zaujalo, protože jsem neměl povědomí o tom, že by se něco takového dalo dělat. Díky tomu, že se tehdy po revoluci začaly otevírat mezinárodní kontakty, jsem s ním mohl začít úzce spolupracovat na několika tématech.
Představuju si, že jako historický klimatolog se snažíte nějakým způsobem odvodit, jaké bylo, nebo jak se měnilo klima v minulosti.
V podstatě tak to je. Od normální klimatologie se lišíme tím, že pracujeme s dokumentárními prameny, ve kterých jsou svědectví o počasí a jeho dopadech. Tyto zprávy jsou dochované v různých typech písemných pramenů, jako jsou kroniky, memoáry nebo třeba dopisy.
Takže hledáte třeba zmínku o tom, že někdo někomu napsal, že pršelo.
Ano, můžou to být i soukromé dopisy, že nějaká kněžna psala své známé, že je postihlo krupobití, které potlouklo úrodu. Lidé zaznamenávali různé extrémní události, které ovlivňovaly jejich život, způsobovaly neúrodu, hladomory a podobně. Významnější bývají ale spíše oficiální dopisy, třeba že státní správa chtěla, aby se upekl chleba pro armádu, ale dostali odpověď, že není z čeho, protože kvůli suchu se neurodilo obilí. Na českém území máme obrovské štěstí, že existuje dlouhá kulturní, společenská a vzdělanostní tradice a jsme těmito údaji velmi dobře zásobeni zejména od 16. století.
Starší nejsou dochovány?
Starší prameny se mnohdy nedochovaly, nebo prostě vůbec nevznikaly. Z dřívějších dob tak máme údaje spíše epizodické a týkající se hlavně extrémů.
Pozdější zdroje jsou systematičtější?
Ano, jsou. Jde zejména o ekonomické prameny, které jsou velmi precizní a postihují často dlouhá období. Unikátní jsou třeba záznamy z knihy počtů města Loun, kam se zaznamenávaly pravidelně sobotní výplaty za obecní práce z předchozího týdne, které měly často úzkou vazbu na počasí. Přesně tak víme, kolik osob a kdy vysekávalo led u městských mlýnů. Nebo kdy začaly žně a kolik pozvali sekáčů. Nebo že žně byly přerušeny kvůli dešťům. Nebo kdy se po zimě začalo poprvé pracovat ve vinohradech a tak dále. To všechno jsou informace, které jsme schopni meteorologicky interpretovat.
Prameny pro vás připravují historici?
Pokud jsou to prameny, které už historiky zajímaly a jsou zpracovány, tak prostě jen sáhneme po dané edici a z ní si vybereme, co nás zajímá. Archivy jsou ovšem plné nezpracovaných pramenů, takže je před námi obrovský kus práce v interdisciplinárních týmech. Bez historiků a archivářů se často daleko nedostaneme. Pro mě osobně byl klíčový moment, když jsem se setkal s archeologem Oldřichem Kotyzou, který pracuje v Regionálním muzeu v Litoměřicích a připravil pro nás řadu materiálů z Čech. Na Moravě byl zase klíčový bohužel již zesnulý Hubert Valášek, který pracoval v Moravském zemském archivu.
Dnes už mám ale mezi absolventy a doktorandy několik kolegů, kteří prošli na filozofické fakultě speciálními kurzy čtení starých rukopisných materiálů, takže pro ně to limit není. Já ale do pramenů sám jít moc nemůžu. Německy, což je hlavní jazyk velké části materiálů, sice umím, ale pokud je to psáno kurentem, tak jsem ztracen.
Rudolf Brázdil (1951)
Jak jsou takové materiály rozsáhlé?
Teď jsme dokončili například analýzu záznamů Šimona Hausnera, faráře v Buchlovicích, který si zapisoval počasí denně od roku 1803 až do 15. ledna 1831, kdy několik dnů poté zemřel. Bylo toho 900 stran, které pro nás přepsal právě kolega Valášek, kterému za to patří velký dík.
Co je vaším cílem při takových analýzách?
Především rekonstrukce klimatu a hydrometeorologických extrémů a katastrof v minulosti. Druhou oblastí zájmu jsou dopady klimatu na lidskou společnost. A třetí je zkoumání tehdejšího vnímání počasí a klimatu.
Co si pod tím představit?
Lidé si extrémy vykládali třeba jako projev vůle boží a trest za něco. Je dochováno třeba tištěné kázání faráře Philomata z Domaželic u Přerova, které se týká velkého sucha roku 1616. Vybízí ke zbožnosti a vyčítá lidem, že se odvracejí od Boha. Bylo to časté i v případě povodní. V Brně byla třeba nařizována prosebná procesí, kdy se chodilo mezi brněnskými kostely a věřící se modlili za zlepšení počasí, nebo se jim nařizoval i půst.
Zmiňoval jste jako zlomové období pro dostupnost pramenů 16. století. Znamená to, že od té doby je už vývoj klimatu na českém území dobře zmapovaný?
Ano, podrobně máme doloženo posledních 500 let. Rekonstrukce teplot vzduchu je udělána pro jednotlivé měsíce a platí pro střední Evropu. Od roku 1501 do současnosti je rekonstruováno také množství srážek podle ročních období.
Co data říkají o dnešku a o tom, co nás čeká?
Pro odhady budoucího vývoje klimatu musíme dobře poznat minulost, takže data z těchto období jsou naprosto klíčová. Klima je totiž silně ovlivněno přírodními faktory, jako jsou změny sluneční aktivity, vulkanické činnosti nebo projevy interní variability systému, zejména interakce oceánu a atmosféry. Těmito faktory bylo klima výrazně ovlivňováno do doby, než se začal globálně projevovat vliv člověka. Klíčovým faktorem se pak postupně stal růst koncentrací skleníkových plynů. Historické údaje nám tedy ukazují, jaké bylo klima v době víceméně neovlivněné člověkem, a vedle toho máme klima, které je dnes lidmi výrazně ovlivněné.
Dokážete s jistotou říct, že je tam vliv člověka?
Když studujeme například extrémy, velmi dobře víme, jak to s nimi bylo v 16. nebo 17. století, a tak je můžeme srovnávat s těmi pozdějšími a současnými. Dokážeme tedy říct, jestli roste jejich frekvence, jestli se mění jejích sezonnost, jak se proměňují příčiny a také dopady na člověka a společnost. Umíme přesně říct, v jakých mezích se přirozené klima pohybovalo. Kolegové pro to razí pojem klimatická obálka, tedy jakési přirozené krajní meze, v rámci nichž klima kolísá. Ze srovnání vyplývá, že tyto meze mohou být dnes překročeny.
Co se přesně děje vlivem člověka? Mluví se o skleníkovém efektu, ale ten je přece přirozený.
Ano, je to přirozený jev, který otepluje Zemi o 33 stupňů Celsia. Kdyby neexistoval, tak by tu nebyl možný život. Zjednodušeně řečeno: Na Zemi přichází krátkovlnné záření od Slunce, které zahřívá povrch planety, z něhož je vyzařováno zpět do meziplanetárního prostoru dlouhovlnné záření. Některé plyny v naší atmosféře je však zčásti pohltí, takže část tepla zůstává kumulována v zemské atmosféře. Z takzvaných skleníkových plynů je sice nejvýznamnější vodní pára, jenže její obsah se v zásadě nemění, jen cirkuluje mezi různými částmi naší Země.
Naproti tomu některých plynů produkovaných lidskou činností přibývá a navíc v atmosféře zůstávají často dlouhou dobu. A tak se v atmosféře akumuluje větší množství tepelné energie, než by normálně odcházelo mimo ni. Narušujeme tedy jakousi přirozenou rovnováhu a tím přispíváme ke globálnímu oteplování.
To je pojem, který se používal dřív, dnes se mluví spíš o globální změně klimatu. Proč se to stalo?
Je to přesnější označení. O teplotě se dříve mluvilo především proto, že to byl ten hlavní průvodní jev a bylo ho snadné doložit z pozorování a vysvětlit. Jenže oteplování provází celá řada dalších změn od vlhkosti, přes srážky až po atmosférickou cirkulaci. Zajímavé přitom ale je, že velkou roli hrají také aerosoly vyprodukované lidskou činností, tedy různé látky znečišťující ovzduší, které díky odrazu přicházejícího záření působí proti oteplování. Kdyby jich nebylo, zřejmě by byl vzestup teploty ještě výraznější.
Když odhlédnu od toho, že to může mít velmi závažné důsledky pro lidstvo, pro vědce musí být nesmírně zajímavé žít v době, kdy se něco takového děje.
Z tohoto pohledu je samozřejmě fantastické, když se věnujete věcem, které jsou důležité pro společnost, a zároveň fascinující, že na vlastní oči vidíte, jaké dramatické změny probíhají.
Jak to, že dramatické změny společnost nepociťuje, nebo zatím ne?
Lidské vnímání je zrádné, mnoho projevů odpovídajících změn přímo v místě, kde žijeme, často bezprostředně nepozorujeme. Stačí se ale podívat jen na období od roku 1997, kdy byly velké povodně na Moravě, 1998: přívalové povodně ve východních v Čechách, 2000: extrémní sucha, 2002: velké povodně v Čechách, 2003: extrémní sucho, 2005 a 2006: opět povodně, 2007: extrémní sucho, 2009 a 2010: přívalové povodně, 2011 a 2012 velké sucho, 2013: povodně, 2015: velké sucho, další velké sucho vloni. Co už chceme vidět víc?
Uspíšily se počátky vinobraní, rostliny dřív dospívají do stádia kvetení, přijdou jarní mrazy a je zle. Srážky jsou víceméně stejné, jenže jak rostou teploty, roste i výpar a půda je stále sušší. Pokud se vám do toho změní charakter srážek, které přijdou v podobě lijáků, tak voda prostě proteče krajinou a nezůstane po ní nic. Když k tomu přidáte sušší zimy, kdy se do půdy nedostává voda z tajícího sněhu, tak máte zaděláno na pokles hladiny podzemních vod. Zkrátka projevů je celá řada, ale protože jsme pořád v dostatku, tak to moc nevnímáme. Ale mělo by nás to zneklidňovat.
Troufnete si říct, co s tím?
Odpovídám na to nerad, protože to není moje odbornost. Pokud bych měl říct svůj laický názor, tak základní problém je v tom, že jsme společností blahobytu založenou na konceptu trvale udržitelného rozvoje. To je ale spíše naše iluze, obtížně naplnitelná a nelze vyloučit, že budou muset přijít opatření, která mohou být bolestná. Jejich přijetí se ale zatím spíše bráníme, což platí i v mezinárodním kontextu, kde se s obtížemi uzavírají dohody, které by měly směřovat například ke zpomalení oteplujícího trendu na naší planetě, který s sebou nese řadu negativních efektů s dopady na přírodu, člověka a lidskou společnost.
Myslíte, že nás probere až nějaká katastrofa?
Na místě je určitě princip předběžné opatrnosti a upřímně doufám, že se dospěje k mezinárodním dohodám s účinnými opatřeními dříve, než případná katastrofická situace nastane. Otázkou je, do jaké míry jsme nyní schopni eliminovat průběh procesů, jejichž symptomy už v podstatě vidíme: patří k nim tání ledovců, nárůst hladiny světových oceánů, projevy extrémního počasí v podobě horkých vln, ničivých povodní, tropických cyklon či extrémních suchých epizod. Snad ale ano.
