Farmakoložka Alexandra Šulcová obdržela v závěru loňského roku za svůj celoživotní přínos oboru Cenu Milady Paulové, která má zviditelnit a ocenit práci významných českých badatelek.
K farmakologii se původně vystudovaná dětská lékařka dostala vlastně náhodou hned po studiích. Už několik desítek let se zabývá experimentální neuropsychofarmakologií. Zkoumá neurobiologické příčiny psychiatrických onemocnění, včetně závislostí a potenciální možnosti jejich farmakologické léčby. Kromě výzkumu se profesorka Šulcová věnuje i vzdělávání. Vedle více než čtyřicetileté výuky studentů Masarykovy univerzity se zasloužila o akreditaci doktorandského studia v oboru Lékařská farmakologie i o zavedení nové farmakoekonomické specializace.
Těší vás toto ocenění?
Byla jsem mile překvapená až zaskočená tím, kolik nominací a od koho přišlo. Některé přišly i ze zahraničí a některé byly napsané tak krásně, že mě už jen to učinilo šťastnou. Navíc mě vyplňování formuláře pro nominaci donutilo zavzpomínat na to, čeho všeho jsem dosáhla nejen ve výzkumu, ale i v oblasti vzdělávání. Pro samou práci totiž člověk nemá moc času na ohlížení se zpátky.
Jak jste se vlastně k farmakologii dostala?
Studovala jsem na zdejší univerzitě dětské lékařství, ve čtvrtém ročníku porodila, a když se mi podařilo bez přerušení odpromovat, naskytlo se volné místo právě na farmakologii. Po čase mě ten obor chytil. Nebylo pro mě ale jednoduché dál studovat. Můj otec Otmar Kučera, DFC (Distinguished Flying Cross - britské válečné vyznamenání) byl za války velitelem 313. stíhací perutě RAF a já sama nebyla ve straně, takže chvíli trvalo, než mi doktorské studium schválili. Dělala jsem ho na Výzkumném farmakologickém ústavu ČSAV v Praze, kde jsem se dostala k psychofarmakologii a výzkumu mechanizmu působení benzodiazepinů, které se dodnes hojně využívají, například k léčbě úzkostí.
V současnosti vedete výzkumnou skupinu Experimentální a aplikované neuropsychofarmakologie v CEITECu Masarykovy univerzity. Čím se zabýváte?
Už na akademii věd jsme začali s novým přístupem sledování vlivu látek s psychotropními účinky na chování laboratorních zvířat, který využívá poznatky etologie. Etofarmakologii se věnuji dodnes. V rámci preklinického výzkumu se v laboratořích zabýváme závislostí na metamfetaminu, tedy pervitinu, který je v České republice nejužívanější drogou. Už je popsáno, co všechno pervitin způsobuje a jaké jsou mechanismy jeho účinků. Teď hledáme cesty, jak pomoci při zbavování se závislosti na něm či jiných látkách.
Proto je významným směrem našeho výzkumu i takzvaný endokanabionoidní systém. Lidské tělo totiž samo produkuje látky s obdobnými účinky, jaké mají kanabinoidy obsažené v konopí. Tento systém existuje v podstatě v celém těle, a pokud nefunguje správně, může vyvolat různá onemocnění. Jeho deregulace v mozku pak například i poruchy schizofrenního typu, deprese či úzkosti. Snažíme se poznat fungování tohoto systému a také možnosti, jak by se dal ovlivnit léčebně.
Část výzkumníků se pak věnuje farmakokinetice, kdy ve spolupráci s psychiatry zkoumají, co se děje s léčivy podávanými během terapie v těle, tedy od jejich podání až k vyloučení. U různých lidí se to liší a výsledky farmakokinetického výzkumu poskytují možnosti důležité pro volbu léčiva či kombinaci léčiv, které se mohou v působení vzájemně ovlivňovat.
Zabýváte se preklinickým výzkumem na myších a potkanech a zkoumáte jejich chování. Jsou výsledky vašeho sledování přenositelné na člověka?
Každý kdo chce sledovat behaviorální změny u zvířat, se musí seznámit se základy etologie, vědy o chování živočichů včetně člověka. Zvířata sice nemluví nám srozumitelnou řečí, ale vzorce jejich chování nám mohou napovědět i to, co my můžeme vyjádřit slovy. Jsou změny chování i u hlodavců, které spolu s posouzením neurobiologických změn v mozku umožňují zkoumat příčiny a možnosti léčby neuropsychiatrických poruch u člověka.
Mě osobně v začátcích vědecké kariéry nadchlo zkoumání sociálního chování zvířat. Tímto způsobem se dá ověřit například to, že na jedince napadající druhá zvířata zabírají léky potlačující agresivitu i u člověka.