Přejít na hlavní obsah

Invazní rostliny se šíří z podobných biotopů

Botanička Veronika Kalusová zjišťovala, co předurčuje rostliny k tomu, aby se staly invazními.

Botanička Veronika Kalusová studuje invazní rostliny.

Bolševník velkolepý je na řadě míst České republiky známý jako agresivní invazní rostlina, která byla do Evropy zavlečená z Asie a dokáže zcela zničit zdejší ekosystémy. Invazních rostlin je celá řada a nejsou jen v Evropě, ale po celém světě. Kontinenty si je obrazně řečeno stále vyměňují.

Obecně se rostliny invazními stávají kvůli činnosti člověka. Díky němu se totiž dostanou z původního areálu jinam, kde se mohou naturalizovat a začít se šířit. „Do nového prostředí se mohou semena nebo části rostlin dostat například se zbožím, jako kontaminant osiv či plodin nebo v srsti či trávicím traktu dovážených zvířat, a také zcela úmyslně vysazením jako okrasné rostliny či léčivky v okolí sídel.

Zda a jak se pak na nové prostředí adaptují, je otázkou řady výzkumů. Může dojít ke změnám v jejich genomu nebo jde o rostliny takzvaně fenotypicky plastické a umí se přizpůsobit širokému rozmezí životních podmínek, také se mohou zbavit přirozených nepřátel, které měly v původním prostředí, nebo jim nové prostředí vyhovuje natolik, že se v něm usadí a začnou šířit,“ uvedla Veronika Kalusová z Ústavu botaniky a zoologie přírodovědecké fakulty.

Právě o invazní rostliny a jejich vztah k danému prostředí se zajímá. Většinou se studují v oblasti, kam se rozšířily a zkoumají se mimo jiné jejich dopady na místní ekosystém, ale málokdo se zabývá tím, jestli a jaký má na rostliny vliv jejich původní životní prostředí. „Například v Americe roste velké množství původně evropských druhů. Ve spolupráci s kolegy ze Severní Karolíny jsme se proto pokusili zjistit, které biotopy jsou hlavními zdroji invazních rostlin,“ podotkla botanička.

Odborníci na obou kontinentech sesbírali a analyzovali údaje z 6 tisíc vegetačních ploch ve 27 typech biotopů. V Česku se data sbírala v rámci Centra analýzy a syntézy rostlinné diverzity (PLADIAS), na němž kormě Masarykovy univerzity spolupracuje také Botanický ústav Akademie věd a Jihočeská univerzita. „Porovnali jsme podobná společenstva a zjistili, že ta, z nichž pochází nejvíc invazních druhů, mají určité charakteristické vlastnosti, které je spojují. Jde o biotopy často narušované, hodně ovlivňované člověkem, v nichž jsou druhy rostlin přizpůsobené změnám a umí tedy rychle kolonizovat nová místa a potlačovat rostliny, s nimiž se dostanou do kontaktu,“ uvedla Kalusová.

Mezi největší zdroje invazních rostlin tak patří lužní lesy, bylinná vegetace podél řek nebo pobřežní přímořské duny. „Z našich lužních lesů se třeba v Americe hodně šíří česnáček lékařský, pryskyřník plazivý nebo kuklík městský. Ze společenstev písečných dun je to zase tráva třtina písečná, kterou do Ameriky přivezli lidé kvůli zpevnění písečných dun, ale rostlina teď vytlačuje původní vegetaci,“ uvedla příklady zavlečených rostlin botanička.

Studie, kterou otiskl časopis Global Ecology and Biogeography, ale ukázala i to, že čím více druhů poskytuje daný biotop či stanoviště k invazi, tím víc další zase přijímá. „Je to logické, protože prostředí, z něhož pocházejí, je podobné, rostliny mají vlastnosti důležité pro šíření a vliv člověka také zvyšuje pravděpodobnost přenosu,“ shrnula Kalusová. Doplnila, že do Evropy se tak z Ameriky rozšířily do říčních niv například hvězdnice, zlatobýl obrovský nebo javor jasanolistý i ambrozie peřenolistá známá především kvůli svému vysoce alergickému pylu.

Kalusová chce i s kolegy ve výzkumu pokračovat. „Když jsme zjišťovali, které evropské biotopy posílají do světa nejvíc druhů, využívali jsme mapu přirozené vegetace. Ale biotopy, které jsou hodně ovlivněné invazními druhy a teoreticky jich mohou i hodně vysílat do světa, jsou biotopy vytvořené či ovlivněné člověkem jako orná půda, skládky, opuštěné či průmyslové plochy. Právě ty chceme teď studovat a zjistit, zda podpoří naše dosavadní výsledky,“ dodala botanička.

Hlavní novinky