„Kolejenku,“ vyštěkne postarší blonďatá paní s růžově nabarvenými konečky vlasů, „a co ta druhá slečna, ta tady nebydlí, tak se pojďte napsat.“ Taková scéna vás na privátě určitě nepotká. Paměť „kolejbáb“ pro mě zůstane asi už navždy záhadou. Jak si někdo může tak bez problémů pamatovat, kdo na konkrétním bloku kolejí bydlí a kdo ne?
Když se zachce pračka nebo trouba se sporákem...
Na druhou stranu, nejlepší historky ze studentských mejdanů vždycky začínají větou, to tenkrát jednou na kolejích... Já jsem na Vinařkách strávila své první dva studentské roky. A bylo to víc než super. Navíc, když bydlíte v přízemí, tak se k vám do pokoje nakonec hosté stejně vždycky dostanou, kdyby se na recepci na hlavu postavili. A půlnoční „chodbovice“ mohla začít.
Po dvou letech ale přišel čas na změnu. Jedním z hlavních důvodů byla cena a pohodlí. Samozřejmě, ohledně ceny najdete extrémy u privátů i u kolejí. Ale u privátů je snadnější najít „váš ideál“ v poměru cena/počet osob na bytě/vybavení/vzdálenost od školy.
K pohodlí přispívá i skutečnost, že na léto nemusíte vyklízet pokoj. Volnější ruku máte také v zařízení pokoje. Majitelé bytů občas vycházejí vstříc a najdou pro vás vyhovující nábytek, a pokud si chcete zařídit nábytek vlastní, nebývá to problém. Zařizovat pokoj k obrazu svému tak najednou můžete i jiným způsobem než jen vylepením plakátů na zeď (na což se na některých kolejích také netváří úplně nadšeně).
Sporák s troubou je pak na privátě celkem běžným vybavením kuchyně. Jděte se někdy podívat na jednu sdílenou troubu na koleje. Pokud tam náhodou je, přání „dobrou chuť“ působí spíše ironicky. Podobná situace je i s pračkou, která na každých kolejích také být nemusí. Když to nevadí pronajímatelům, můžete navíc ke zvířatům na bytě přidat i nějaké to zvíře čtyřnohé. Na kolejích vám dovolí tak maximálně rybičku (RIP, rybičko Rambo 1. až 3. z pokoje 208).
Koleje jsou škola do života
Když se mě někdo mladší zeptá, jestli jít v prváku na koleje nebo na privát, bez váhání odpovídám, že na koleje. Člověk se seznámí s velkým množstvím lidí i mimo svůj obor, zažije si pár divokých mejdanů na chodbě a naučí se usnout za světla, hudby i bujarého rozhovoru dalších pěti lidí na pokoji. Při učení vás najednou nerozhodí ani fotbalový zápas na chodbě, ani turecký hip-hop z vedlejšího pokoje.
Až si pořádně zablbnete, třeba zjistíte, že chcete jít zkusit bydlet s bandou kamarádů na privát. Je to větší zodpovědnost, jste více odkázaní sami na sebe a vedeni k větší samostatnosti. Když nezaplatíte včas plyn nebo elektřinu, nebudou se s vámi mazat jak na kolejích se zpožděným nájmem. Opravíte si kapající kohoutek a začnete třeba i více vařit (nebo k tomu máte minimálně lepší podmínky). No a co se týče mejdanů na koleji... Jednou za čas můžete zkusit nasadit světácký výraz „jasně, že tady bydlím“ a zkusit, jak je na tom paměť „tety“ na recepci Vinařek.
Autorka je studentka fakulty sociálních studií.
