Přejít na hlavní obsah

Hrozí České republice kulturní válka?

Sociolog Roman Vido glosuje údajné prohlubování příkopu mezi takzvanými elitami a českou společností.

Skutečně u nás taková „sametová válka“ probíhá, nebo jde jen o další z řady mediálních bublin?

Nejpozději od posledních prezidentských voleb provází českou společnost pocit rozdělenosti. Tak jako se v médiích dříve psalo o tom, že existují „dvě Polska“ nebo „dvě Maďarska“, začalo se v podobném duchu hovořit i o české realitě. Nedávná slova prezidentského mluvčího adresovaná signatářům výzvy Vědci proti strachu a lhostejnosti o „prohlubování příkopu mezi takzvanými elitami a českou společností“ takové vnímání názorně ilustrují. Skutečně u nás taková „sametová válka“ probíhá, nebo jde jen o další z řady mediálních bublin?

V listopadu to bude již 26 let od revolučních událostí, které vedly k pádu československého komunistického režimu. Přestože má tato událost v národním kalendáři stále své nezastupitelné místo, je zejména v posledních letech patrné, že celospolečenský konsensus ohledně polistopadového vývoje ve srovnání s obdobím před rokem 1989 mizí. Zřetelný svorník posledních dvou dekád v podobě příběhu o vítězném Listopadu vykazuje trhliny. Stárnoucí generace v porevolučních poměrech zakoušejí vystřízlivění z dřívějších očekávání, pro mladší generace je prioritou žitá a ne vždy růžová přítomnost, nikoliv mytizovaná minulost. Legitimizační mantra „teď máme svobodu“ přestává na mnohé účinkovat. Připočteme-li k tomu technologické možnosti, které přináší masivní rozvoj internetu a fenoménu sociálních sítí, není dojem ztráty jednotného hlasu české společnosti překvapivý.

Česká polistopadová společnost nikdy jedním hlasem nemluvila. Po nějaký čas však tato skutečnost nebyla tak očividná jako v současnosti. Mnohost hlasů ještě nutně neznamená válečné pole protkané hlubokými zákopy. Slýcháme-li dnes o rozpolcenosti českého národa do dvou bloků – menšinové aliance politické kliky, kulturně-intelektuální „fronty“ a neziskového sektoru na straně jedné a většiny obyčejných občanů a poctivých pracujících na straně druhé –, je třeba k takovým slovům přistupovat obezřetně. Přání je v tomto případě otcem myšlenky. Tím ovšem není vyloučena možnost jejího budoucího zhmotnění a vypuknutí toho, co americký sociolog James D. Hunter nazývá „kulturní válkou“.

Kulturní válka není marxovským „třídním bojem“, ve kterém kráčí o otázky ekonomické povahy, nýbrž střetem morálních vizí společnosti. V aktuálním kontextu se jejím bitevním polem může stát třeba problematika imigrantů, islámu nebo ukrajinské krize. Marxovská perspektiva nám však přesto může být nápomocna. Dostupná data aktuálně nedosvědčují, že by česká společnost sestávala ze dvou proti sobě stojících „kulturních“ bloků. To se však může změnit ve chvíli, kdy se někomu podaří vnitřně různorodou sociální skupinu přivést k „třídnímu uvědomění“ a z třídy o sobě tak vytvořit třídu pro sebe. Pokud dostatečně velký počet lidí uvěří tomu, že zde probíhá válka mezi (většinovým) lidem a (menšinovou) „pražskou kavárnou“, a začne podle toho jednat, stane se definice situace objektivní realitou.

Autor působí na Katedře sociologie FSS MU.

Hlavní novinky