Přejít na hlavní obsah

Těžké čekání: Bikrosařka doufá, že pojede na olympiádu

Studentka FSpS Romana Labounková vyjela na mistrovství světa bronz v bikrosu a má šanci reprezentovat na olympiádě.

Na nedělním finále mistrovství světa v bikrosu, které se konalo v Birminghamu, si vyjela Labounková bronzovou medaili. Foto: Archiv R. Labounkové.

Důvod k velké oslavě má teď česká reprezentační cyklistka a studentka fakulty sportovních studií Romana Labounková. Na nedělním finále mistrovství světa v bikrosu, které se konalo v Birminghamu, si vyjela bronzovou medaili. A možná i místo na olympiádu.

O tom se však rozhodně až v následujících dnech, 23letou cyklistku teď čekají dny plné napětí. „Jistotu budu mít až za tři nebo čtyři týdny. Nejdřív musí zasednout svazová komise a pak musí případnou nominaci schválit ještě Český olympijský výbor,“ vysvětluje Labounková.

Podle vašeho výsledku na mistrovství světa by se zdálo, že nominace je jen formalita. Je to tak?
Právě že ne. Nominační kritéria jsou složitá a hlavně dlouhodobá a já je de facto nesplňuju, protože jsem loni byla zraněná a chybí mi body. Na základě výsledku z mistrovství světa by komise mohla udělat výjimku, ale určitě nemám nic jistého, spíš naopak. Je to tak 50 na 50.

Jak takové prožívání čekáte? A můžete za svoje nominování nějak lobbovat?
Lobbovat nechci, protože mojí konkurentkou v boji o olympijské místo je jedna z mých nejlepších kamarádek Jana Horáková. Teď zkrátka čekáme, jak se to rozhodne.

Přípravě na olympiádu jste věnovala hodně. Ačkoliv závodíte ve fourcrossu i bikrosu, fourcross jste v poslední době vynechávala.
Nebyla to zase taková oběť. Já jsem odjakživa hlavně bikrosařka a ve fourcrossu jsem jezdila maximálně tři závody za rok. Akorát tuhle poslední sezonu jsem si říkala, že ho úplně vypustím. Ve fourcrossu je totiž větší riziko zranění a já jsem riskovat nechtěla. Ale jinak se připravuju pořád stejně, jen jsem částečně změnila trenéra. Doteď mě trénoval hlavně taťka, teď jsem začala konzultovat s panem doktorem Cackem z fakulty sportovních studií. Je fajn, že přišla obměna. Dal tomu novou myšlenku v posilovně i mimo ni.

Táta vás vede odmala, funguje spolupráce i po letech bez problémů?
Musím říct, že žádné velké hádky nemáme. Občas přijde nějaký menší konflikt, protože jsme oba paličáci, ale fungovalo a funguje to dobře.

Mluvila jste o dlouhodobém zranění. O co šlo?
Stalo se mi to loni, zranila jsem se dvakrát krátce po sobě a kvůli tomu jsem pak nemohla závodit. Byla jsem mimo od konce června až do října. Nejdřív jsem měla tříštivou zlomeninu zápěstí, pak jsem dva týdny jezdila, stihla jsem odjet mistrovství světa, ale pak jsem si ještě zlomila klíční kost.

Máte teď na dráze větší respekt?
Fyzické následky po pádech už nemám, když tedy nepočítám, že mám šrouby v ruce. Ale to mi v ničem nevadí. A psychicky už je to taky v pohodě. Na začátku sezony jsem měla strach, jestli se nebudu bát, ale je to v pořádku. Mám respekt, ale to jsem měla vždycky. Bez respektu tenhle sport dělat nejde.

Vraťme se ještě k olympiádě. Kdybyste nominaci dostala, mohla byste mít jako bronzová medailistka z mistrovství světa velkou šanci na úspěch i v Londýně. Je to tak?
Nedá se to úplně posoudit, protože na šampionátu v Birminghamu nás bylo přes 50 a na olympiádě bude jenom 16 bikrosařek. Navíc na olympiádě platí omezení, že můžou jet maximálně dvě závodnice z jedné země, ale jsou státy jako Austrálie nebo Francie, kde mají výborných závodnic mnohem víc. Takže se dá říct, že to bude nejhůř obsazený závod za rok. Ale přesto moc stojím o to, abych mohla do Londýna letět. Zažít olympijskou atmosféru je sen každého sportovce a já určitě nejsem výjimka. My z malých sportů si takovou diváckou kulisu a povzbuzování jinak neužijeme.

Hlavní novinky