Přejít na hlavní obsah

Nikde se nefandilo tak jako na olympiádě v Londýně

Studentka ekonomicko-správní fakulty Hana Klapalová reprezentovala na olympiádě Česko v plážovém volejbalu.

 Pár Klapalová–Háječková odjel z Londýna s konečným umístěním na 17. pozici. Foto: Archiv H. Klapalové.

Loni zažila plážová volejbalistka Hana Klapalová skvělou sezonu. Spolu s kolegyní Lenkou Háječkovou skončila absolventka fakulty sportovních studií a studentka ekonomicko-správní fakulty na čtvrtém místě na mistrovství světa i Evropy a společně doufaly, že na olympiádě v Londýně by se mohly posunout ještě o stupínek výš… Ale ono ne. Pár Klapalová–Háječková odjel z Londýna s konečným umístěním na 17. pozici.

„Byly jsme trošku zklamané. Kvůli olympiádě jsme udělaly hodně změn, ale nakonec to nedopadlo podle našich představ,“ zamýšlí se Klapalová, pro kterou byla olympiáda možná poslední velkou sportovní akcí. Její týmová kolegyně totiž plánuje druhé dítě, a tak má 29letá studentka Masarykovy univerzity dvě možnosti: Buď si najít jinou spoluhráčku, nebo ukončit kariéru.

Už jste nějak přemýšlely, kde se oproti loňsku stala chyba?
Změnily jsme zimní přípravu, měly jsme jiného trenéra a v březnu jsme se ještě domluvily s jiným českým párem, že budeme spolupracovat s nimi. Podle mě bylo změn příliš moc najednou. Ale určitě nejsme nerady, že jsme se do nich pustily – doteď jsme trenéra na turnajích neměly a bylo příjemné zkusit si, když se o vás někdo stará.

Olympiáda měla ale i příjemné stránky, třeba kurt pro patnáct tisíc lidí uprostřed města, kde bylo téměř vždycky plno. Je to ve vašem sportu normální?
To určitě ne. Nejvíc lidí podle mě chodívá na turnaj v Klagenfurtu, ten je počtem fanoušků a atmosférou možná jediný srovnatelný. Ale v Londýně se mi líbilo hlavně to, že si na nás lidé našli cestu od začátku a fandili. Chodili na zápasy ve skupině i na ty noční. Třeba na turnajích světové série bývá plno kolikrát až na finále.

Čím si to vysvětlujete?
I lidé z ostatních sportů říkali, že měli plno, takže je to asi Londýnem, tím, že se závodilo v Evropě. Lístky se prodávaly velice dobře a byl opravdu velký problém sehnat je těsně před olympiádou. Pobyt v Anglii mě nadchl celkově, i když jsem do poslední chvíle čekala, že se něco stane, třeba se jedna z nás zraní a nikam nepojedeme. Ale dobře to dopadlo a já jsem byla opravdu šťastná, že můžu být součástí té výjimečné společnosti. Když jsem na sobě měla české reprezentační oblečení, tak jsem si najednou mohla dovolit oslovit všechny ty známé sportovce, které jsem do té doby znala jen z televize. Třeba Štěpánce Hilgertové bych doma řekla na ulici ahoj jen těžko.

Zdravit s ostatními jste se mohla i v jídelně v olympijské vesnici. Je opravdu tak velká, jak se říká?
Je! Nemám představu, kolik se tam vejde lidí, ale když jsem se tam dostala já, tak byla plná vždycky jen z půlky. Překvapilo mě, že tam fungoval i McDonald, což pro sportovce, kteří tomuhle jídlu neumí odolat, musela být docela past. Jídlo je totiž ve vesnici zadarmo, takže mohli přijít, kolikrát chtěli, a dát si, co chtěli.

Ale na tréninky už se dochází mimo vesnici, že?
Ano, třeba my jsme měly tréninkové kurty asi 200 metrů od toho hlavního, který byl úžasný. Člověk ani nevěřil, že ta konstrukce z trubek, která se po olympiádě zase rozmontovala, unese tolik lidí. Měly jsme navíc i skvělý servis, u každého tréninkového kurtu stáli vždycky dva pánové, kteří nám podávali balony. To jsem nikdy předtím nezažila. I když potom ano. Když jsem se vrátila domů, šla jsem na trénink na Sokolské koupaliště, kde se zrovna pořádal kemp pro děti. Trenér mě představil, tohle je Hanka Klapalová, která se zrovna vrátila z olympiády, tak se všechny šly podívat, proběhla i nějaká autogramiáda a balony mi jich nosilo pět nebo šest.

Kdyby se to bralo čistě podle mediálních ohlasů, tak se váš sport často redukuje jen na fotky a záběry pozadí volejbalistek v plavkách. Nevadí vám to?
Musím uznat, že na olympiádě byl náš sport hodně populární i proto, že se spousta lidí dozvěděla, že se hraje v plavkách. Ale ono to k plážovému volejbalu zkrátka patří. Osobně jsem se v začátcích trochu styděla, ale teď už to vůbec neřeším.

Dokážete posoudit, jestli je populárnější beach nebo šestkový volejbal?
Nevím, podle mě je beach populárnější. Hlavně díky tomu, že si ho člověk může jít zahrát téměř kamkoliv a kdykoliv. Hřišť je spousta, nepotřebujete moc lidí, a tak si sport můžete bez problémů osahat. Oštěpem si přece jen zahází málokdo. A pak je to samozřejmě atraktivnější i na pohled. Kombinace plavky, písek, slunce dělá svoje.

Když někdo sportuje v týmu, mívá každý člen nějakou svoji roli. Máte to podobně i v tom svém dvoučlenném?
Jistě, Lenka je ředitelka. Ona to na kurtu řídí, je vůdčí osobností. Myslím, že ve hře vidí víc než já, takže taktika je víc její doména.

S nynější kolegyní nastupujete letos třetím rokem, přičemž s tou předchozí jste se rozešla po osmi letech společného hraní. Vzpomínáte ještě, jak těžké rozhodnutí to bylo?
Hodně těžké. S Terezou jsme všechno poznávaly, spolu jsme pronikaly na světové turnaje. Jenže po osmi letech jsem potřebovala změnu, nějaký hnací motor. I když poslední sezonu jsme s Terkou měly nejlepší a o to těžší bylo říct jí, že si chci najít jinou partnerku. Skončilo to tak nějak nepěkně, od té doby se nestýkáme, což mě mrzí, ale určitě svého rozhodnutí nelituju.

Teď je před vámi další takový volejbalový rozchod. Víte už, co bude dál?
Chci dostudovat. A s volejbalem? Zatím to nechávám otevřené, s Lenkou nás čeká ještě jeden turnaj a já se chci rozhodnout až po něm, abych měla trochu odstup.

Máte už alespoň plán, jestli budete pokračovat?
Vůbec. A pokud ano, tak teď ani nevím o nikom, s kým bych mohla hrát. Musela bych si k sobě vzít někoho mladšího. Předávala bych zkušenosti, z čehož mám trochu respekt.

Hlavní novinky