Přejít na hlavní obsah

Fotbalista Muni: Tisícové návštěvy z ligy mi pořád chybí

Zdeněk Šturma, střelec jediného gólu MU na zápasu s VUT, hrál profesionální fotbal v první lize už v sedmnácti. 

Zdeněk Šturma (uprostřed v modrém), střelec jediného gólu Masaryčky na zápasu s VUT.

Při fotbalovém zápase univerzit bylo jméno Zdeňka Šturmy jediné, které ukázala světelná tabule na stadionu jako střelce gólu Masarykovy univerzity. Modrý tým s Vysokým učením technickým bohužel 1:2 prohrál a Šturmu to doteď mrzí.

Na druhou stranu se díky zápasu trochu vrátil do velkého fotbalu. Student fakulty sportovních studií měl svého času nakročeno stát se profesionálem – chybělo málo, aby patřil do týmu, který získal stříbro na světovém šampionátu v roce 2007.

Jaké jste na zápas univerzit zaznamenal reakce?
Kluci v kabině v Hodoníně, kde hraju, se ptali, zajímal je výsledek a kolik přišlo lidí. Říkal jsem jim, že to bylo skvělé a bylo tam kolem čtyř tisíc lidí, tak reagovali, že to je paráda – pár mých dnešních spoluhráčů první ligu v Brně zažilo, takže vědí, že tady to s návštěvami není žádná sláva.

Jestli se bude duel univerzit opakovat, budete u toho chtít být zase?
Myslím, že to my všichni. Jednak jsme prohráli, takže to chceme Vysokému učení technickému vrátit, a také proto, že je to zážitek. Přece jen na nikoho z nás už tolik lidí nechodí. Já jsem zažil šest sedm tisíc diváků v lize. Pak jsem šel níž, do druhé třetí ligy, kam přijde třeba pět set diváků. Fanoušci jsou to, co mi v nižších soutěžích chybí nejvíc.

Přitom ještě před půl rokem jste studoval také na VUT, takže v mužstvu Masarykovy univerzity jste vůbec nemusel být. Jak k tomu došlo?
Dělal jsem bakalářský management sportu na VUT, ale neměli jsme tam navazující magisterský obor. Mohl jsem buď přejít na Masarykovu univerzitu, nebo pokračovat v trochu jiném oboru na VUT, v řízení podniků. Věděl jsem, že na VUT se dostanu bez přijímaček, tak jsem se přihlásil, a zároveň jsem šel i na sportovku, takže jsem ještě na podzim studoval obě dvě školy. Chtěl jsem to zkusit, ale jak začalo období zápočtů, zjistil jsem, že to časově prostě nedokážu. na obou školách jsem měl sedm předmětů, k tomu jsem jezdil na tréninky v Hodoníně a do Uherského Hradiště, kde dělám trenéra u žáků. Semestr jsem na VUT uzavřel, mohl bych tedy pokračovat, ale vzhledem k tomu, že jsem si chtěl udělat ještě trenérskou B licenci, nechal jsem si už jenom fakultu sportovních studií.

Možnost dělat si licenci bylo to, co rozhodlo?
Ne, to ne, licenci jsem si dělal nezávisle na škole. Celkově jsem ale přemýšlel tak, že sportovní management mi je daleko bližší. Ve fotbale mám taky spoustu kontaktů.

Čím vším jste ve fotbale prošel?
Odmala jsem vždycky chtěl hrávat hokej (směje se), chodil jsem na něj doma v Hodoníně s tátou. Jenže pak hokej ve městě skončil, ze zimáku se stala tržnice, a proto jsem zkusil fotbal. Začal jsem hodně pozdě, až někdy v devíti desíti letech. Ale stejně to stačilo na to, aby si vás vzali do akademie ligového Slovácka. Přitom nemám pocit, že bych byl nějaký extra talent, ale ano, dostal jsem se do Slovácka, tehdy ještě Synotu. Byla to úžasná doba. Majitel klubu pan Valenta tehdy mládežnickou akademii rozjížděl, a protože bydlel v Monaku, chtěl ji budovat po jejich vzoru. Bylo to neuvěřitelné, měli jsme skvělé finanční podmínky, vybavení i zázemí.

Jak vypadal první kontakt s vámi a klubem? Jednoduše za vámi nebo rodiči přišli lidé z akademie po zápase k hřišti?
Dostali na mě tip, protože už jsem tehdy jezdil na různé krajské výběry. Měl jsem v té době i nabídky z Olomouce nebo ze Zlína. Myslím, že podobně to měli také ostatní kluci, větší kluby to dělají tak, že takhle nabírají fotbalisty z těch menších.

Co s malým klukem udělá, když všude kolem slyší, že z něj bude velký fotbalista?
Asi každý sní jako malý o tom, že bude hrát velké zápasy v lize a za reprezentaci, to jsem v hlavě měl taky. Ale jinak ve 12 ve 13 moc neřešíte věci kolem. Každý den jsem vstal před šestou, jel jsem do školy, pak na trénink a domů jsem dorazil zase někdy v šest. Večer mi maximálně vyšla chvilka času, abych si kopnul s kamarády před domem.

Cítí hráči v mládežnických týmech velký tlak na to, že by se z nich profesionální fotbalisté měli stát, aby se klubu vrátila investice?
Nic takového jsem nepociťoval. Oni vědí, že když jim z každého ročníku vyjde jeden dva lidi, kteří se chytí, tak je to super. Ale ani to se občas nestane. Já jsem v akademii působil třeba s Markem Střeštíkem, který dnes hraje maďarskou ligu, Lukášem Kubáněm, který byl taky v Brně a ve Slovácku, nebo Ondrou Kudelou, který je dnes v Boleslavi. Patřili jsme mezi ty úspěšnější ročníky.

Sám jste se do první fotbalové ligy dostal hodně brzy, už někdy v 17. Co se stalo, že pak vaše kariéra nepokračovala stejně dobře dál?
Ano, měl jsem to obráceně, nejdřív jsem hrál v áčku a až pak jsem přišel do juniorky.

Jak se to stalo?
Sám nevím. Nasbíral jsem nějaké starty za ligové áčko, pak ale klub spadnul do druhé ligy a točili se trenéři, což mi nesedělo. Nejsem typ hráče, který by bez důvěry trenéra mohl něco dobře odehrát. Do toho mi kvůli zranění docela smolně uteklo mistrovství světa v Kanadě, odkud kluci dovezli stříbro. Byl jsem ještě na posledním soustředění před odletem, ale už předtím jsem měl problémy s kotníkem. Na hřiště jsem mohl vždycky jenom na chvilku, pod prášky a s tejpy na noze. Pak následovala éra hostování, zkoušel jsem třeba HFK Olomouc, druholigovou Čáslav a další. A potom jsem si řekl, že to asi není to, co chci.

Kdy jste k tomu došel?
Byl jsem tehdy v Čáslavi, seděl jsem po zápase a říkal jsem si, že to je všechno jenom o štěstí a že mě to takhle asi nebaví. Volal jsem si s bratrem, který se hlásil na vysokou, tak jsem se ho ptal, kam se hlásí, a ať mi pošle odkaz, že se na to taky podívám. Tak jsem se přihlásil na VUT.

O českém fotbale se říká spousta věcí a často ne pozitivních. Baví se o tom podobně hráči?
Myslím, že ti to moc neřeší, mám dojem, že se takhle baví hlavně lidi mimo fotbalové prostředí. Hráči spíš řeší, když je poškodí rozhodčí. Uznávám ale, že když jim naopak pomůže, nikdo se neozve, a to není dobře.

Když na léta v profesionálním fotbale vzpomínáte, neříkáte si, že byste dnes udělal něco jinak?
Nevím. Když se dívám v televizi na fotbal, tak spousta kluků, se kterými jsem hrával, dnes v pohodě nastupuje v lize a někteří se dostali i do reprezentace. Ale tenkrát, když jsem se rozmýšlel, jsem byl ve druhé lize v situaci, kdy nechodily čtyři měsíce výplaty. Mně to v tu chvíli bylo jedno, rodinu jsem neměl, ale tohle jsem nechtěl podstupovat.

V Uherském Hradišti děláte asistenta trenéra u mládeže. Berete to jako cestu, jak se postupně do velkého fotbalu vrátit jako trenér?
Přiznám se, že to v hlavě vůbec nemám. Jako hráč jsem se viděl, jak běhám pod plnými tribunami, ale jako trenéra mě to zatím neláká.

Hlavní novinky