Je to zvláštní pocit, ale Erasmus skončil. Před třemi týdny jsem se vrátila do Česka a pořád se mi v hlavě skládají myšlenky, co pro mě tahle zkušenost vlastně znamenala. Na Istanbul vzpomínám jako na jeden velký sen – byla to taková vsuvka do jiné reality, ale ne realita samotná.
Istanbul mi dal hodně. Ukázal mi život na předměstí Blízkého východu v místě s úplně jinou kulturou, náboženstvím i politickou situací. Rozšířila jsem si obzory, zažila jiný rytmus života, jinou každodennost. Ale všechno jednou končí.
Poslední dny mezi čaji a západy slunce
Závěrečné zkoušky na univerzitě Bilgi popravdě nebyly moc náročné – ale možná i proto, že nás v průběhu semestru vedli povinnými úkoly k častému učení. Já jsem ve všech předmětech prospěla za A, přitom jsem se intenzivně učila většinou jen dva dny před každou zkouškou. A bylo to příjemné a produktivní učení – vždy mi pomůže, když si sednu na nějaké hezké a inspirativní místo, třeba do barevné kavárny. Okolní ruchy mě nerozptylovaly – konverzacím ostatních v turečtině nerozumím, takže na mne mají podobný vliv jako „bílý šum“.
Po zkouškách, během posledních dvou týdnů pobytu, jsem se ocitla ve zvláštním rozpoložení – měla jsem mentalitu člověka, který ví, že brzy odjíždí. Nejspíš také proto, že po zkouškách postupně odjížděli všichni „Erasmáci“, takže jsem se neustále s někým loučila. Pořád jsem si opakovala: „Třeba je to moje poslední procházka kolem této mešity, možná je to naposled, co si dávám falafel,“ nebo: „Je úterý – to poslední, které jsem tady, musím stihnout hospodský kvíz.“
A pak to opravdu přišlo: poslední čaj na posledním trajektu, poslední káva s výhledem na Bospor, poslední procházka za západu slunce po Galatském mostě, obklopeném desítkami rybářů.
Návrat do reality a rychlý střih
Když jsem se vrátila do Brna, připadala jsem si pár dní úplně cizí i ve vlastním městě. Všechno mi najednou přišlo klidné, pomalé a až moc známé.
Brzy mě navíc pohltila nová skutečnost – stáž v brněnské redakci České televize. Najednou se věnuji regionálním tématům, mnohem menším a klidnějším než těm z Turecka a Blízkého východu, kde se politická i ekonomická situace neustále a často drasticky mění. Byl to ostrý střih a musela jsem si zvyknout rychle. Tempo bylo úplně jiné – ale i to ke zkušenosti patří.
Času nebylo tolik, kolik jsem čekala
Můj studijní pobyt se neobešel bez jednoho menšího selhání. Na začátku Erasmu jsem si dala ambiciózní cíl – natočit v Istanbulu část své budoucí bakalářské práce. I když jsem teprve ve druhém ročníku, chtěla jsem být napřed. Jenže to nevyšlo. Měla jsem pořád trošku obavy, jak to zvládnu, a také se mi moc nedařila komunikace s klíčovým respondentem, takže to bohužel padlo.
Snažím se to ale nebrat jako porážku. Vím, že mám ještě čas. Něco tak důležitého jako bakalářku nechci jen tak „odškrtnout“ z důvodu, že mě tlačí termín. Chci to udělat pořádně.
„Na Erasmu budu mít tolik času, že kromě bakalářky a studia stihnu cestovat a budu se věnovat i svým koníčkům z Brna,“ tak zní můj dost naivní zápisek v deníku z doby před odjezdem. Nakonec se ukázalo, že jsem v Istanbulu ve svých návycích z Brna nepokračovala. Zaměstnala mne spousta jiných věcí i povinností, které jsem měla na programu, takže moc volných chvil jsem opravdu nevyšetřila.
Nečekaná samota, ale bohatá zkušenost
Od Erasmu jsem očekávala spíš stereotypní scénář – skvělá parta, společné cestování, sdílené zážitky. Místo toho jsem byla většinu času sama. Město jsem objevovala bez společnosti nebo vždy s někým jiným a novým, koho jsem náhodně potkala. Přesto, anebo nebo možná právě proto, jsou mé zkušenosti rozmanitější. Poznala jsem spoustu různých lidí, slyšela jejich příběhy, navštívila mnoho zajímavých míst – a vůbec mi nevadilo procházet se po městě bez doprovodu, obědvat sama v restauraci nebo jít do kavárny – stačil mi podcast nebo hudba do sluchátek.
I když byl Istanbul spíš snem než realitou, něco ve mně změnil. A možná právě to je na Erasmu to nejcennější – ne to, co očekáváte, ale to, co nečekaně získáte. Akademicky to byla úspěšná etapa – kromě předmětů ze žurnalistiky jsem byla moc ráda i za ty z mezinárodních vztahů, které bych si u nás zapsat nemohla.
Ale nejdůležitější pro mě bylo to, co jsem se naučila mimo přednáškové sály.
Autorka článku je studentkou FSS a členkou studentské redakce Magazínu M.
