Přejít na hlavní obsah
Sylvie Richterová.

Moderní věda vedla k dehumanizaci. Může nás to zničit

Bohemistka Sylvie Richterová v rozhovoru o materialismu a duchovní slepotě v současné společnosti.

Česká spisovatelka a známá bohemistka žijící v Itálii Sylvie Richterová, přednášela koncem loňského roku na Filozofické fakultě MU. V rámci bloku expertů na kabinetu informačních studií a knihovnictví mluvila ve své přednášce mimo jiné o "moderním vidění" coby slepotě vůči duchovním skutečnostem. Je podle ní důvodem k obavám, pokud jde o další vývoj společnosti.

Co je ono moderní vidění?
Mám na mysli právě to vidění, které vyloučilo ze svého obzoru duchovní svět jako nevědecký. Začíná Francisem Baconem a René Descartem, který považoval za správné odloučit vědu od náboženství. Jan Amos Komenský s Descartem vedl celoživotní spor, ze kterého ve své době nevyšel jako vítěz. Předmět filozofického sporu byl složitý už proto, že institucionalizované náboženství vyloučilo ze svého obzoru zase vědu. Moderní věda se vydala mílovými kroky za ohromujícími znalostmi, jenže přitom zredukovala na objekt i člověka. Neviděla ho a většinou stále nevidí jako duchovní bytost. Z této perspektivy má Komenský pravdu. Proces dehumanizace, jehož jsme dnes svědky, oběťmi i spolutvůrci ukazuje, že zneuznat duchovní a duševní dimenzi znamená ztratit smysl lidského bytí. Je zhoubný pro lidi i pro zemi. Paradoxní je, že jsme odloučili vědu od víry, ale ocitli se v situaci, kdy považujeme za normální věřit ve vědu. Přitom nevidíme ani obzor, který dohromady tvoří nejrůznější vědy.

A když to vztáhneme na ono „vidění“?
Otázka vidění je zásadní. O čem nevíme, v co nevěříme, to většinou ani nevidíme. Příkladem můžou být dvojí brýle Komenského poutníka a děs, který se ho zmocňuje, když se dívá holým okem. O jeho vidění napsal zásadní věci Jan Patočka, otázka vidění a poznání fascinovala Čapka, v Bibli je mnoho míst věnovaných oku, jeho „čistotě“ či schopnosti vidění. Slovesa vidět a vědět mají společný kořen nejen ve slovanských jazycích, ale i v řečtině. Moderní malíř, básník či spisovatel musí vidět, vidět jinak, vidět, co se normálně nevidí. V tom smyslu může být moderní umění protipólem materialismu propadlému duchovní slepotě. V tom smyslu má být každý umělcem. Média, internet, často i učební programy se snaží formovat i formátovat vidění a vědění. Nebezpečí robotizace lidské bytosti snad každý vidí, protože každý je mu nějak vystaven.

Jakým způsobem se ve společnosti projevuje ona duchovní slepota?
Katastrofálním. Proč by měl materialista, ateista, který věří, že všechno končí smrtí těla, a že nejde o nic jiného než o to co nejvíc si užít, urvat, přivlastnit, proč by neměl být egoistický, bezohledný, hrabivý, proč by neměl toužit jen po moci? Proč by neměl lhát, krást, podvádět, ubližovat druhým? Proč by měl někomu pomáhat, proč být solidární? Materialismus jiný duševní rozměr nezná, ekologická destrukce jej nezajímá. Kdo se chová, jako by člověk byl jen jakými zbytečně složitým a vcelku nebezpečným zvířetem a jeho existence ve vesmíru neměla smysl, je a chce být duchovně slepý.

V jakém stavu se podle vás nachází česká společnost. Může literatura přispět k jeho zlepšení?
Nemyslím si, že by se po literatuře mohlo žádat zlepšení společnosti. Proces od knihy k jejímu metabolizování ve společnosti je dlouhý a složitý. Velké umění není utilitární a nemá být. Může přispívat k zamyšlení nad společenskými problémy, ale nemusí vždycky mít přímý vliv na společnost. Umění i jeho recepce má být zaprvé individuální. I zlepšení společnosti je možné, pouze když jednáme individuálně.

Každý si pro sebe rozhoduje, jestli vezme na vědomí, že literatura tvoří veliký a nesmírně bohatý duchovní svět, skutečný a živý. Přestože jeho tvůrce už nemůžeme potkat na ulici ani na obrazovce. Mezi spisovateli potkáváme přátele, rádce, učitele, inspirátory a zasvěcovatele. Nacházíme u nich oporu, když se odvažujeme nebo když riskujeme na své cestě. Přicházejí s velkými myšlenkami, s existenciálními otázkami, s neobyčejným myšlením a viděním. S jinými možnými světy. Bez živého duchovního prostoru tvořeného uměním je člověk strašlivě chudý; náhrady nejsou, nebo jsou prázdné, nenaplňují ducha ani duši. Můžeme si o literatuře vyprávět, můžeme si pomáhat k lepšímu chápání, můžeme literatury studovat, srovnávat atd., ale kvalita vnímání a zpracování je individuální. Dokud čtenář knihu nečte nebo čte jen povrchně, nezmůže kniha nic, byť byla skvělá. Mít své milované autory a knihy a vracet se k nim, to už znamená vnášet duchovní dimenzi do společnosti. Není to málo, je to ohromně moc.

Vyskytují se bohužel i „odborníci“, kteří si myslí, že v humanitních vědách je všechno relativní a že záleží jen na tom, jak co interpretujeme a dáváme do oběhu. Tomu ale odpovídá jen komerční produkce a uplatňování tržních kritérií. Materialistická redukce.

Pokud srovnáte duchovní stav české společnosti a té italské, ve které žijete, jaké rozdíly či podobnosti vidíte?
Vidím především různé aspekty téže hluboké kulturní a civilizační krize. Žasnu, jak silné, jak určující je působení médií. V každé zemi si většina obyvatel myslí přibližně to, co šíří nejrozšířenější televizní stanice. Stačí výměna stran a obsahu zpráv a myslí se jinak.

V Itálii jsou lidé nespokojenější, česká společnost je podivuhodně blahobytná, je tu vysoká zaměstnanost, velký pořádek na ulicích i ve správě věcí veřejných. Nepřipadá mi ale, že by tu lidé byli šťastnější.

Itálie je v krizové situaci už několik desetiletí a daří se jí demokraticky ten stav ještě zhoršovat. Ano, zhoršovat demokraticky a dramaticky, jako kdyby řádila epidemie sociální zaslepenosti. Je to ovšem také země nádherná a plná umění, lidé jsou vynalézaví a společenští, otevření, mají většinou notné sociální cítění, nejen skvělou a zároveň jednoduchou kuchyni. Nikde se nežije tak dobře jako v Itálii a možná se také nikde v Evropě nežije tak hrozně, jako v některých koutech velkých italských měst a v některých oblastech ovládaných mafií. Jako odpověď na krizovou situaci, ale se probouzí aktivní, smělá a vynalézavá občanská společnost.

V české společnosti mě ještě pořád překvapuje jakási uzavřenost. Do jisté míry je tradiční, hlavně na venkově, je však také „sekundárně nabytá“ během předlouhé doby izolující totality. Monstra, která totalita vyvolala k životu porůznu, přežívají, pokud se nepřerodila v monstra globalizační.

Zvláštní a podivuhodná věc je, jak se tu lidé navzájem znají. Jako bychom měli zemi velikou právě tak, aby o sobě všichni mohli více či méně vědět. Mohlo by tu vyvstat ideální společenství, bratrské, odpovědné, solidární, vzájemné. Poznala jsem sdružení, kruhy, otevřená seskupení, kde se lidé věnují poezií, výtvarnému umění, čtení, vzpomínkovým setkáním. V přírodě, v knihovnách, k výročím. Těžko říct, kde končí veřejná instituce a začíná soukromá iniciativa, je to vřelé a lidské, nezávislé a opravdové, týká se to každodenního života. A to je skvělé.

Když se podíváte na stav současné české politiky, jak jej hodnotíte?
Nehodnotím, nemohu, nevím, hodně se divím, žasnu, trnu. Mnohého se děsím. Totéž platí i o současné italské politice a vůbec o politice dnes.

V předmluvě své monografie Eseje o české literatuře předjímáte otázku propojení etiky a estetiky a ptáte se, zda nové umělecké formy často nevznikají právě z potřeby existenciální, poznávací a etické. Co tím myslíte?

Umění žije tím, že vidí nově. Nový pohled, nový tvar a nový smysl vznikají současně, jedno z druhého a díky druhému. Platonské hodnoty, pravda, krása a dobro jsou propojené, však si můžete přečíst celý esej věnovaný právě tomuto tématu, plus konkrétní příklady konkrétních děl význačných autorů.

Můžete dát příklad takto vznikajících forem z minulosti? A jak vypadají dnešní formy vycházející z těchto potřeb?
Autoři, kterými se v Esejích zabývám, byli všichni nějak výstřední, extrémní, nezařaditelní a pro jisté prostředí nestravitelní. Dnes jsou pokládáni za kánon české literatury, ale svou dobu daleko předbíhali a nemálo uráželi. „Dnešní formy“? Nevidím formy bezprecedentní (jako Hašek, jako Čapek, jako Hrabal, jako Kolář, jako ti blázni, kteří riskovali kvůli psaní a knihám i kriminál. Například Gruša nebo Vaculík).

Je dnes situace tak katastrofální, že na ni už literatura nemá? Že se přesunula k břehům méně strmým? Nebo byly velké knihy zavaleny lavinami knih málo významných, jen tržně orientovaných? Za událost v literatuře se počítá dobrý prodej. Pravda je, že i duchovní slepota a materialismus mají svou literaturu a ta se vyznačuje jistými formami.

V přednášce jsem mluvila o tom, jak je důležité vracet se k velkým autorům minulosti, přestat si myslet, že nám nemají co říct. Uvědomit si, že je moderní způsob studia redukuje na filologii a na obtížné pamětihodnosti. Je na čase vzít vážně jejich moudrost.

Vezměte si jako příklad Danta. V Božské komedii se každý prvek podílí na celkovém smyslu: tercína, počet zpěvů, symboly, esoterní prvky, historické prvky, jistá vize světa a duchovní vzestup. Nechtějte, aby vám to někdo rychle a několika málo slovy vysvětlil. Velké dílo vyžaduje důkladné a lásky plné studium. Jinou cestou žádné dílo duši nenaplní a neobohatí.

Pro cyklus Oči Brna Moravské zemské knihovny píšete o čtení města. Co pro vás znamená číst Brno, město, z něhož pocházíte?
Lidské vztahy, řeč, vlídnost, společenský život, blízkost přírody. Atmosféra. I způsob, jakým lidé svírají rty nebo jak se usmívají. Město čteme kůží, nosem, pohledy, hmatem, chutí, sluchem, vzpomínkou, pamětí míst. Imaginací i chodidly. Vlastně to všechno jsou způsoby vidění.

Máte nějaký vzkaz pro studenty literatury na Masarykově univerzitě?
Jestli vás ke studiu nevede hluboká, bytostná láska k literatuře, k umění – a také potřeba poznávat, odkrývat, chápat, objevovat, sdělovat druhým, žít tím, co studujete, tak toho rychle nechejte. Pokud jste se do literatury zamilovali, nezapomeňte, že tu není hlavně - nebo jenom - pro „zábavu“, že existují velká díla a že bez nich jsme slepí, chudí, duševně osiřelí, nejistí, podlomení. Nedejte se spoutat byrokracií ani přesvědčit, že když budete pracovat tvůrčím způsobem a rádi, „nedotáhnete to daleko“. (Kolik věcí „daleko dotažených“ už bylo k ničemu!) Hodnoty existují, rozpoznají se a mají smysl. Zrazovat je znamená zrazovat sebe.