Přejít na hlavní obsah

ImageJiří Dušek vystudoval odbornou fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity a v roce 2002 úspěšně dokončil i postgraduální studium se zaměřením na uhlíkové hvězdy. Od roku 1987 až do listopadu 1998 byl předsedou společnosti Amatérská prohlídka oblohy. Je spoluautorem několika knížek, například Nebeský cestopis nebo Hvězdy dalekohledem, a v současnosti pracuje jako ředitel Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně. Kromě astronomie se zajímá také o cestování a arabské země.



Má vůbec astronom čas spát? V noci pozoruje hvězdy, přes den zpracovává výsledky.

Tohle platilo ještě před několika desetiletími. Dnes jsou astronomové spíše denní tvorové, stále více jejich práce je nahrazeno automaty. U velkých observatoří pozorování provádějí technici, ti podle schváleného plánu dalekohledy nastaví, astronom ráno přijde do práce a má na počítači výsledky. Navíc, mnozí teoretičtí astronomové se dnes již vůbec nevyznají na obloze, už to totiž nepotřebují.

Vy se však na večerní obloze vyznáte. To se jistě hodilo na nejednom romantickém rande.

Já přízeň dívek získával spíše díky svým dlouhým vlasům a tenkrát ještě hubené postavě (směje se). Ale máte pravdu, hvězdy jistě na slečny fungují.

Jaká byla vaše cesta na brněnskou hvězdárnu?

Asi jako každý malý kluk jsem se ve třetí třídě základní školy rozhodl, že budu kosmonautem, a začal jsem chodit na hvězdárnu, abych se na svůj let připravil. Záhy jsem samozřejmě přišel na to, že kosmonautem nikdy nebudu, zájem o vesmír ale přetrval a já se přihlásil na fyziku. Na hvězdárně jsem pracoval už v průběhu studia a tehdy jsem zároveň zjistil, že spíše než bádání samotné mě baví jeho popularizace. Proto jsem na hvězdárně zůstal.

„Až na velké planetárium, které jsme již svépomocí zrekonstruovali, se vše změní. Část hvězdárny se zcela zbourá a postaví znova,“ říká Jiří Dušek. Foto: Petr Preclík.
„Až na velké planetárium, které jsme již svépomocí zrekonstruovali, se vše změní. Část hvězdárny se zcela zbourá a postaví znova,“ říká Jiří Dušek. Foto: Petr Preclík.

Zmínil jste se, že byste z hvězdárny rád udělal jakési kosmické divadlo.
Planetária jsou unikátní audiovizuální zařízení a současným trendem je nabízet víc než jen čistou astronomii, tedy simulaci hvězdné oblohy. Zajímavým, poctivým a vizuálně atraktivním způsobem lze popularizovat i další přírodní vědy. Třeba biologii, geologii nebo chemii. Ostatně, vesmír už dnes není doménou astronomů. Zkoumání povrchu jiných planet – to je čistá geologie, výzkum atmosfér pak zase čistá chemie, vznik vesmíru kvantová fyzika. I my proto musíme reagovat na multidisciplinární povahu vesmírného bádání.

Možná i proto budou pro hvězdárnu roky 2009 a 2010 ve znamení přestavování, reorganizace a modernizace?

Tyto radikální změny se samozřejmě neobjevily zčista jasna. Naše instituce vznikala reformou postupných přístaveb od roku 1949 do roku 1991. Již před nějakou dobou se přitom ukázalo, že některé tyto části jsou z dnešního pohledu výrazně poddimenzované, zvlášť ty, které jsou určené pro návštěvníky. Jinde nemáme bezbariérové přístupy, chybí nám i expoziční prostory. Už v roce 2005 vznikl projekt rozšíření hvězdárny, ze kterého se ale postupně vyvinula naprostá přestavba, stavební i přístrojové investice se dnes pohybují na úrovni padesáti milionů korun. Až na velké planetárium, které jsme již svépomocí zrekonstruovali, se vše změní. Část se dokonce zcela zbourá a postaví znova. Hvězdárna se o letošním podzimu zavře a otevře se rok nato. Plocha pro návštěvníky se zdvojnásobí, vznikne nové patro i suterén, budova se zateplí, vyměníme střechu.

Patříte k popularizátorům takzvané pouliční astronomie. Na hvězdy jde podle vás koukat odkudkoli. Neruší však takové pozorování všudypřítomné světelné znečištění?

V Brně světelné znečištění je a bude. Ovšem i z náměstí Svobody lze pozorovat mnohé – vezměte si třeba nejjasnější planety. Nebo obyčejný Měsíc, i na něm lze ukázat zajímavé věci. Právě v době, kdy bude hvězdárna zavřená, chceme zorganizovat co nejvíce takových akcí v ulicích Brna.

Vědci z NASA nedávno oznámili, že na Marsu objevili velké zásoby metanu, které by mohly být organického původu. Nabízí se otázka, která byla vyřčena nesčetněkrát – existuje na Marsu život?

Ještě před pár lety se exobiologií, tedy studiem života mimo planetu Zemi, zabývalo několik nadšenců, kterým se zbytek vědecké komunity více méně usmíval. Dnes je to relevantní a uznávaný vědní obor. I proto jsou v současnosti podobné zprávy brány zcela jinak než dříve. Na druhou stranu, žádné přímé důkazy neexistují, vše, co o Marsu víme, má několikerý možný výklad. A jednou z těch možností je i existence primitivního života. Faktem je, že v době vzniku Sluneční soustavy, tedy před nějakými čtyřmi miliardami let, byly na Zemi a Marsu velmi podobné podmínky. Na obou planetách byla tekutá voda a jejich povrch byl bombardován kometami. U Země je zřejmé, že zde život vznikl velmi rychle. Existuje představa, že ve stejné době vznikl život i na Marsu, ale později opět zanikl, protože se Mars ochladil. Objevila se však i teorie, že život vznikl nejprve na Marsu, a pak mocí meteoritů doputoval až na Zemi. Marťanské meteority jsme ostatně na Zemi již
našli. Někdy se tedy s nadsázkou říká, že jsme všichni Marťani.

Měli by podle vás lidé letět na Mars?

Ano, měli. Ale v tomto okamžiku to nemá smysl, Mars jsme ještě dostatečně neprozkoumali, zatím si vystačíme s dálkově ovládanými roboty. V určitou chvíli však budou roboti nedostateční, lidský úsudek přeci jen nenahradí. A pak lidé poletí na Mars. Navíc, vesmírný výzkum je velmi výhodný byznys. Odhaduje se, že každý dolar, který Američané investovali do programu Apollo, se jim později skrze civilní aplikace vrátil desetkrát.

Můžeme očekávat nové vesmírné závody, kdo první přistane na Marsu? Dnes jsou na světě minimálně čtyři státy s vesmírnými ambicemi.

Myslím, že žádné závody nebudou. Ono to vypadá, že je několik vesmírných velmocí, ale ve skutečnosti je jen jedna – USA. Ostatní jsou druhotní. Američané na vesmírný výzkum vydávají více peněz než všechny ostatní státy dohromady.

Letos uplynulo čtyři sta let od chvíle, kdy Galileo Galilei vynalezl svůj dalekohled. Přesto se nezdá, že bychom byli výrazně blíže pochopení zákonitostí vesmíru.

Ono je to snad ještě horší. Před dvěma desetiletími se ukázalo, že zhruba 96 procent látky ve vesmíru vyplňuje něco, o čem vůbec nic nevíme. Hvězdy a ostatní objekty, které dosud astronomové pozorovali, představují pouze čtyři procenta látky ve vesmíru. A ono neviditelné cosi přitom určuje gravitační chod celého vesmíru. Zatím jsme tedy poznali pouze kosmické kulisy. Právě proto lze čekat, že 21. století bude stoletím fenomenálních objevů, v tuhle chvíli jsme stále v kosmickém pravěku.

Nejcitlivější teleskopy dnes pozorují objekty vzdálené tisíce světelných let. Existují stále bílá místa na mapě vesmíru? Může se odkudsi znenadání vynořit meteorit ohrožující Zemi?
To se rozhodně stát může. Do nedávna nikdo blízkozemní planetky soustavně nepozoroval. I kdybychom však meteorit ohrožující Zemi včas odhalili, v současné době nemáme technologii, která by kolizi zabránila. Na druhou stranu, za některé srážky můžeme být zpětně rádi. Kdyby před šedesáti pěti miliony let nevyhubil náraz meteoritu dinosaury, máme dnes všichni šupiny a posloucháme rádio Brontosaurus.

Hlavní novinky