Přejít na hlavní obsah

Tyranie chronologického věku a celoživotní učení

Celoživotní učení a vzdělávání čelí výzvám, na které se teprve učíme reagovat, komentuje Petr Novotný z ústavu pedagogických věd.

Každý jako jednotlivec i společnost jako celek stárneme. Pokud jde o populaci, je to dobrá i špatná zpráva.

Dobrá v tom smyslu, že populace by nestárla, pokud by medicína – a třeba také ochrana životního prostředí a zdraví při práci – neudělala obrovské pokroky. Máme vyšší naději na dožití: dnešní šedesátiletý muž z Jižní Moravy se pravděpodobně dožije osmdesátky, stejně stará žena ho pravděpodobně přežije zhruba o pět let. Navíc značnou část tohoto času oba prožijí v relativním zdraví.

Jsou tu i špatné zprávy: změní se proporce jednotlivých věkových kategorií a starší lidé budou v převaze. Do roku 2050 bude asi třetina populace Evropy (a ještě více Jihomoravanů) ve věku nad šedesát let. To nutně změní ekonomiku, trh práce, systém zdravotní a sociální péče.

Nelze se pak divit, že se lidé o věk a stárnutí zajímají více než dříve. A vnímají věk a stárnutí jinak. Nahlédněme do politických dokumentů nebo studií o stárnutí z nedávné doby a sledujme, jak je zde členěna populace dospělých podle věku. Obzvláště je zajímavé se podívat, jaká věková kategorie je označena znaménkem plus, které může znamenat stejně tak „a více“ jako „až k smrti“.

Donedávna byl hlavní zájem směřován na lidi 50+ či 55+. Před deseti lety ovšem přišla studie Learning through Life (NIACE, 2009) s kategorií 75+, což pozvedlo údivem nejedno obočí. Argumenty pro takový přístup jsou ale jasné: trendem je žít aktivním životem do vysokého věku. Namísto odchodu do penze ze dne na den nastupuje období „života po práci“, které se pomalu ale jistě prodlužuje.

Celoživotní učení a vzdělávání čelí výzvám, na které se teprve učíme reagovat. Obecně vzato víme, že investice do celoživotního učení se vyplácí jedinci i společnosti. Ale co to konkrétně znamená pro celoživotní učení pro třetí věk a pak ve třetím věku? Odpověď na tuto otázku hledají výzkumníci po celém světě. Celoživotním učením se zabývá Centrum pedagogického výzkumu a inovací OECD (doporučuji jejich zprávu Understanding the Social Outcomes of Learning, 2007), stejně jako Odbor pro ekonomické a sociální otázky OSN a další světové instituce.

Grantodárci do této oblasti investují nemalé prostředky; v našem případě je to Technologická agentura ČR, která nám umožňuje hledat řešení problémů v oblasti stárnutí učitelů. Ale situace je dosti nová a chybí nám mnoho znalostí, které bychom potřebovali. Vágní diskuze se vedou i o tom, do jaké míry může učení se a vzdělávání pomoci udržet člověka duševně výkonného a oddalovat omezení spojená se stárnutím. V datech vidíme korelace mezi duševními i fyzickými silami, zdravým životním stylem, spokojeností v práci, celoživotním vzděláváním atd. Ovšem korelace není kauzalita a otázka jak do těchto vztahů intervenovat je stále aktuálnější.

Nejsme si jisti, do jaké míry dnes populární kurzy tréninku paměti či myšlení pro seniory pomáhají oddalovat stáří. Obecně však víme, že zapojení do vzdělávání všeho druhu ve vyšším věku osvěžuje kognitivní funkce, posiluje paměť, soustředění, pohotovost reakcí a schopnost řešit problémy. Také aktivizuje jedince, rozvíjí sociální kontakty, přispívá k pocitu štěstí a naplnění, zkrátka zvyšuje kvalitu života. Člověk je s postupujícím věkem také méně vázán utilitárním cílem učit se kvůli práci či výdělku. Může realizovat své touhy nenaplněné kvůli obživě.

Víme také, že starší lidé mají své specifické potřeby, kterým je třeba vzdělávání uzpůsobit. Náš britský kolega Tom Schuller si při přednášce pro studenty ústavu pedagogických věd postěžoval, že některé jeho komentáře jsou považované za morbidní. Říká totiž, že i stárnutí a smrt by měly být předmětem učení se a vzdělávání, aby člověk získal představu o omezeních i možnostech, které jsou s každou životní fází spojeny. Z pohledu věd o vzdělávání je kouzlo aktivního stárnutí nikoli v tom, že člověk podléhá tyranii chronologického věku a přizpůsobuje své chování datu v občanském průkazu, ale v tom, že prostřednictvím učení uvádí do rovnováhy sebe a svět kolem něj.

Autor je vedoucím Ústavu pedagogických věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Hlavní novinky