Přejít na hlavní obsah

Vodní varhany. Jak funguje zapomenutý antický nástroj

Odborník na interpretaci staré hudby odkryl tajemství nástroje podle archeologických nálezů. 

Jedinečná možnost vidět a slyšet funkční repliku antických vodních varhan se naskytla všem, kteří zavítali na některou z přednášek o antické hudbě, které pronesl v knihovně ústavu klasických studií Justus Willberg, odborník na interpretaci staré hudby z německého Weissenburgu.

Repliku nástroje, na který dovede i krátce zakoncertovat, Justus Willberg vyrobil společně s několika kolegy podle archeologického nálezu z bývalého římského tábora Aquincum na území dnešní Budapešti.

„Problémem však je, že v Aquinku se nám dochovala pouze vrchní část nástroje,“ říká Willberg, „tedy píšťaly a klávesový mechanismus. Jak byl do varhan čerpán vzduch, nevíme. Využili jsme ale jiné antické prameny, například vyobrazení nástroje na mozaikách nebo technický popis římského architekta Vitruvia. A podle nich jsme sestavili vodní pumpu.“

Právě vodní pumpa je totiž nedílnou součástí vodních varhan a dala také vzniknout jejich poněkud tajemnému a zavádějícímu označení. Skrz píšťaly tohoto hudebního nástroje neproudila místo vzduchu voda, jak by se mohl člověk domnívat. Voda tu sloužila pouze k udržování stálého tlaku vzduchu.

Mechanismus je vynálezem alexandrijského učence Ktésibia, který působil ve 3. století př. n. l. „Zjednodušeně si můžeme představit velký obrácený trychtýř ponořený do kádě s vodou. Když do něj pak svrchu vháníme pomocí pístu vzduch, voda z něj utíká pryč. Přirozeně se tam ale tlačí zpátky, čímž vznikne konstantní tlak potřebný k rozeznění varhanních píšťal,“ vysvětluje názorně princip nástroje Justus Willberg.

Vodní varhany nalezené v Aquinku jsou nástrojem poměrně malým a sloužily zřejmě pro domácí použití například při hostinách. Na základě dobových vyobrazení i literárních zmínek však víme, že se podobné varhany používaly také v arénách. „Takové nástroje musely být mnohem, mnohem větší,“ říká Willberg, „sami jsme si to již několikrát vyzkoušeli, když hráváme na gladiátorských zápasech v Carnuntu, nedaleko Vídně. Tam musíme používat zesilovací techniku, aby byly naše varhany vůbec slyšet.“

Eva Fritz hraje na kitharu, Justus Willberg na diaulos.

Kromě vodních varhan představili Justus Willberg společně s manželkou Evou Fritz zájemcům ještě další antické nástroje. Byl mezi nimi například žesťový nástroj zvaný cornu, dále dechový nástroj připomínající dvě flétny, zvukově však podobný spíše klarinetu, v antice zvaný diaulos, a nechyběla ani strunná kithara, připomínající lyru či malou harfu. A předvedl i syrinx, dnes známou jako Panova flétna.

Na programu jeho krátkého koncertu byly jak skladby instrumentální, tak také zpívané kusy, jež se nám dochovaly na papyrových svitcích a jež zaznívaly v antice při nejrůznějších příležitostech – od divadelních představení až po liturgii prvních křesťanů.

„Vůbec jsem netušil, jak antická hudba zněla, a bylo pro mě moc zajímavé to zjistit,“ hodnotí vystoupení jeden z posluchačů. „A musím říct, že je tam slyšet ten dvoutisíciletý rozdíl. Naše dnešní hudební cítění je zřejmě už trochu jiné, než bývalo ve starověku. I tak mají ale ty skladby něco do sebe. Člověka to tak nějak přiblíží k těm dávným, zašlým časům.“

Záznam z vystoupení bude brzy dostupný na webu ústavu klasických studií.

Autor je studentem Filozofické fakulty MU.

Hlavní novinky