Přejít na hlavní obsah

Proč mají studenti právo pokládat květiny

Jak Miloš Zeman pomáhá budovat novou totalitu a jak s ní bojovat glosuje Jan Motal.

Miloš Zeman dlouhodobě stojí v opozici proti akademickému prostředí. To se projevuje nejen jeho autoritativním udělováním profesur, ale i neustálým dehonestováním humanitních oborů. Naše společnost přece nepotřebuje kulturní antropology, notuje si s velkou částí veřejnosti, která rovněž nerozumí tomu, proč by se měly investovat značné finanční prostředky do oborů, které na první pohled společnosti nic nepřináší.

Jestliže se už dávno v českých hospodách vžilo říkat parlamentu „žvanírna“, potom je akademický svět i díky prezidentovu úsilí zhusta vnímán podobně. Tedy jako bezúčelný prostor pro klábosení, které nejen že k ničemu hmatatelnému nevede, ale ještě odčerpává z kapes daňových poplatníků peníze chybějící jinde – třeba v důchodech.

Tento útok na akademii je závažnější, než se zdá. Ona totiž univerzita – stejně jako parlament – nutně je prostorem diskuse. To, že si všichni na univerzitě říkáme „kolegové“, by mělo vyjadřovat principiální rovnost, ne nepodobnou rovnosti občanské ve sněmovně. Jako jednotlivci přicházíme v rámci svých oborů s výsledky svého bádaní, se svými odbornými postoji, a konfrontujeme je ve svobodném duchu diskuze a kritického vážení. Ve své podstatě tedy univerzita replikuje základní demokratický princip, že pravda vzniká jejím osvědčováním v debatě a není poddáním se nějaké moci. Zatímco to první ztělesňuje svátek 17. listopadu, to druhé pak režimy, proti nimž nejen studenti v roce 1939 a 1989 stáli.

Jestliže Zeman přispívá k tomu, že univerzita je chápána pouze jako příprava na zaměstnání, podtrhává i stoličku, na níž sedí demokracie. Garantem pravdy se potom stává dav, jenž – jak prezident zdůraznil letos na demonstraci na Albertově – je domněle nositelem kritického myšlení, zatímco ti, kteří se potulují po kavárnách a věnují se údajně neužitečnému povídání, nejsou prý oním správným zdravým rozumem nadáni.

Jestliže tedy bylo letos studentům 17. listopadu bráněno položit květiny na národní pietní místo a vzdát úctu nejen boji za demokracii, ale i akademickým svobodám, zhmotnil se v tomto aktu spor o myšlení, který v posledních letech ve společnosti bují. Nositelem myšlení se stává dav, nikoliv jednotlivci v kolektivní diskuzi, myšlenky jsou živelným nástrojem ulice a nikoliv soustředěného rozvažování a kritické debaty, mysl je vedena strachem a nenávistí, nikoliv snahou o to prozkoumat a pochopit svět, v němž žijeme. Tak vzniká totalita, která vyžaduje, aby se jednotlivec podřídil obecné vůli národa, temnému proudu vášní, přiživovanému despotickými vůdci.

My, členové akademické obce, pedagogové i studenti, bychom si především měli sáhnout do našeho svědomí a tázat se, nakolik takovému sporu o myšlení napomáháme tím, že sami přispíváme k instrumentalizaci univerzitního vzdělávání. Měli bychom využít této příležitosti k sebereflexi, zda jsme skutečně obhájci diskuse a vzájemného respektu i na naší domácí půdě, nebo akademie v našem nitru ve skutečnosti vysychá.

Pokud je ale stále živá a tepe v ní horká svobodná krev, neměli bychom podléhat defétismu. Nic není ztraceno a pouze my se našimi životy, příklady a naší prací můžeme pokusit zvrátit tento střet a navrátit jej od davové hysterie k diskusi. Je to akademický svět, který může ukázat cestu k pravdě bez xenofobie a nenávisti. Tak naplníme odkaz 17. listopadu v obou jeho tradicích.

Autor je odborný asistent na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU.

Hlavní novinky