Přejít na hlavní obsah

Šest měsíců studia v jihoamerickém ráji

Kulturní šok při půlročním pobytu v jihoamerickém Peru zažila studentka pedagogické fakulty.

Prodávat chleba na zaprášené ulici? Jíst na zemi před domem? V Cuzcu běžné, pro středoevropana šok. Foto: Petra Hostýnková.

Jedna věc je rozplývat se nad kouzlem třetího světa z pohledu turisty, druhá strávit tu víc než 180 dní.

Cuzco, bývalé centrum Incké říše, jež se rozkládala na velké části jihoamerického kontinentu, se dnes těší obrovské pozornosti turistů. Jako všude jinde, i tady se dozvíte, že to je vlastně jedno z nejkrásnějších měst na světě vůbec.

Ovšem když tu jako student strávíte šest měsíců a stanete se jeho součástí, dostanete příležitost podívat se nejen na historické památky, ale i do oken místních obyvatel. A to je úplně jiný pohled, který s turistickou idylou nemá mnoho společného.

První střet s realitou
Horký řídký vzduch, vyprahlá země, sálající slunce a všudypřítomný nedostatek kyslíku. Je dopoledne 30. června a centrum Incké říše uprostřed And mě přivítalo k půlročnímu pobytu.

První dny pro mě nebyly vůbec jednoduché. Poprvé ve světě, kterému my v Evropě říkáme „rozvojový“. Kulturní šok se dostavil postupně, ale spolehlivě. Prodávat chleba na zaprášené ulici? Vařit a jíst na zemi před domem? Procházet se po ulicích mezi odpadky, jimiž se živí tlupy špinavých potulných psů? Ne, v těchto podmínkách se půl roku ve zdraví přežít nedá. Jedna věc je rozplývat se nad kouzlem třetího světa z pohledu turisty, druhá strávit tu víc než 180 dní. Ale člověk má schopnost zvyknout si.

Po třech měsících
Je 15. září, den jako každý jiný. Vstávám chvilku po půl sedmé, připravuji si čaj z koky, k snídani čerstvé ovoce s quinoou a jogurtem. Na osmou spěchám do školy na přednášku. Zahalena do několika vrstev svetrů z alpaky, s čepicí, šálou a velkými slunečními brýlemi, kterými se snažím zamaskovat svůj vzhled „gringy“ – bělošky. Ani tak mě ale nemine jediné cuzceňské oko. S lehkostí ignoruji Peruánce, kteří mi na ulici vyznávají lásku, žádají mě o ruku, posílají vzduchem polibky. Stejně tak nevnímám troubící a z okýnek aut povykující taxikáře. Možná by mi to mohlo lichotit, kdybych však nevěděla, že úplně stejně je na tom každá jiná gringa v Peru.

Konečně vidím univerzitu. Všechny brány jsou zavřené, zabarikádované desítkami židlí do výšky několika metrů. Další stávka kvůli plynu. Nic zvláštního. Obracím se směrem k místnímu tržišti. Odpadky na zemi a všudypřítomní psi, zápach zteplalého syrového masa, všude poletující mouchy, neustále vřeštící děti jako by vůbec nebyly. Všechny čtyři gringas z Erasmu Mundu se mačkáme společně s místními obyvateli na lavičkách a pojídáme z misky na kolenou vydatné jídlo. Je nám fajn.

Procestovala jsem téměř celé Peru a musím uznat, že Cuzco má ve srovnání s ostatními peruánskými městy opravdu atmosféru.

Na konci
A pak je najednou šest měsíců za mnou. Procestovala jsem za tu dobu téměř celé Peru a musím uznat, že Cuzco má ve srovnání s ostatními peruánskými městy opravdu atmosféru. Atmosféru pro nás cizince. Je to zřejmé, hned když člověk vystoupí poprvé z autobusu. Nádraží plné tradičně oblečených stařenek s několika vrstvami sukní, svetry, klobouky a dvěma mohutnými černými copy. Žádné z nich nechybí na zádech obrovský barevný pytel naplněný vším možným – od oblečení, přes ovoce a zeleninu až po malé děti.

I ulice jsou jimi doslova obsypané. Některé z nich prodávají žvýkačky či ručně pletené čepice, jiné na malém plynovém vařiči připravují nejrůznější pokrmy. Málokdy člověk potká v Peru žebráka, který by před sebou neměl alespoň pytlík bonbónů.

Je to zvláštní pocit, pohybovat se v tomto prostředí, které je natolik odlišné od toho známého, moderního, evropského. Cítit tu převahu, kterou má i ten nejposlednější batůžkář nad stovkami místních obyvatel. Může si tu totiž dovolit úplně cokoliv – nechat si umýt boty, vyprat prádlo, zahrát živou hudbu k večeři. Jen stačí mít chuť.

Ano, pokud jste turista, jihoamerické Peru je pro vás ráj.

Autorka je studentka Pedagogické fakulty MU.