Přejít na hlavní obsah

Bareš: Chci budovat vnitřní soudržnost. Všichni jsme Masarykova univerzita

Jak budou vypadat první kroky Martina Bareše ve funkci rektora a kam chce dlouhodobě směrovat univerzitu?

Od 1. září se vedení Masarykovy univerzity ujal rektor Martin Bareš. Do čela školy ho v dubnu na čtyři roky zvolil Akademický senát MU a v červenci jmenoval prezident České republiky.

Martin Bareš (1968)

Jaké budou vaše první kroky ve funkci? Poznají studenti a zaměstnanci již během podzimu, že nastoupilo nové vedení, nebo bude přechod spíše plynulý a evoluční?
Bude to kombinace plynulé evoluce s jasně viditelnými kroky nového vedení. Univerzita je velká instituce, kterou nelze otočit o 180 stupňů. A ani by to nebylo dobře. Přesto studenti i zaměstnanci uvidí nové tváře ve vedení MU, nastavíme nový formát kolegií rektora, bude nový organizační řád, obměníme vědeckou radu, kde navýšíme zastoupení žen, plánuji individuální schůzky s vedoucími zaměstnanci odborů rektorátu a jednotlivých nefakultních hospodářských středisek, abych s nimi prodiskutoval návaznost jejich činnosti na připravovaný Strategický záměr MU, a zahájíme personální a organizační audit rektorátu. Společně se studenty důstojně dokončíme oslavy 100. výročí založení MU, oslavíme 30. výročí listopadu 1989 a například rozvineme nabídku stipendií o sportovní stipendia. Myslím, že všichni brzy zaznamenají mou přímočarost při jednáních a při naplňování našich společných cílů a vizí.

Jsou nějaké oblasti, kde chcete sáhnout k rychlejším změnám – je tedy něco, co vyžaduje okamžitou akci?
Jsem člověk velmi zaměřený na výkon, což znamená, že mé nejbližší okolí a spolupracovníci ihned zařadí vyšší rychlost. Za rok a půl mého děkanského mandátu na Lékařské fakultě MU jsem zvládl naplnit svůj volební program z více než 80 procent a mohu konstatovat, že není oblast z mého děkanského programového prohlášení, která by nebyla řešena či rozpracována. Podobně bych chtěl přistupovat i k funkci rektorské. Okamžitou akci si žádá příprava několika strategických dokumentů (strategie vědy a výzkumu, plán investic), které požaduje ministerstvo školství, navíc v kratších termínech, než jsme byli v minulosti zvyklí. Již jsem v této oblasti zahájil jednání s předsedou Akademického senátu MU Josefem Menšíkem, abychom stihli vše předložit včas. A samozřejmě společně s děkany a řediteli vysokoškolských ústavů zahájíme diskusi nad rozpočtem pro rok 2020.

Co bude naopak vyžadovat delší čas? Co jsou tedy pro vás a váš prorektorský tým dlouhodobé cíle?
Delší čas budou vyžadovat priority, o nichž jsem hovořil jak před rektorskou volbou, tak i v následných rozhovorech: tedy posun v kvalitě vzdělávání, vyšší mezinárodní viditelnost výzkumu, pěstování naší vnitřní institucionální kultury a soudržnosti – třeba i prostřednictvím větší pokory a ochoty vidět za hranice vlastní katedry, ústavu, kliniky či fakulty. Vždy musíme mít na zřeteli, že zvenčí jsme nejvíce viditelní a vnímaní jako celek, tedy jako Masarykova univerzita.

Rovněž bych si přál, abychom se stali významným expertním centrem pro národní či regionální instituce, například při přípravě pozičních materiálů k důležitým celospolečenským otázkám či problémům, například k otázce udržitelného ekonomického rozvoje v měnících se podmínkách demografických a sociálních, v otázkách životního prostředí, zdravého stárnutí a podobně.

Za klíčové dále považuji prolomení toho, čemu říkám institut nedůvěry, který je v české společnosti hluboce zakořeněn – promítá se každodenně i do života univerzity, jak systémem vnějších kontrol, tak vnitřními diskusemi, z nichž je patrné, že si prostě moc nevěříme.

Mezi vašimi prioritami hodně vystupuje internacionalizace, ať už ve smyslu vyjíždění do zahraničí, nebo ve smyslu vytváření prostředí pro zahraniční studenty a zaměstnance. Co se musí změnit?
Pokud se podíváme na mezinárodní srovnání univerzit nebo vzdělávacích institucí obecně, je internacionalizace jedním z klíčových faktorů nejen viditelnosti instituce, ale i při posuzování její kvality. Měli bychom více mluvit anglicky, nejen v našich studijních programech a ve vědě, ale i na administrativních pozicích. Například v institutu CEITEC je toto víceméně normou. Ovšem je třeba postupovat uvážlivě, racionálně, s vědomím ostré konkurence na trhu práce.

Jsem přesvědčen, že servis pro zahraniční vědce máme na univerzitě nastaven velice dobře, vždy ale samozřejmě existuje prostor pro zlepšování. Co vidím jako velmi aktuální problém, je nastavení systému výjezdů doktorandů do zahraničí, neboť novelou vysokoškolského zákona platnou od 1. září 2016 má každý doktorand povinnost vycestovat minimálně na měsíční zahraniční pobyt. Zde chci společně s děkany hledat jednoduchý recept, nejen finanční.

Univerzity v posledních letech žijí ostrým konkurenčním bojem o uchazeče, souvisejícím tématem je také vysoká studijní neúspěšnost nejen na českých univerzitách. Jaká je vaše představa o počtech přijímaných studentů a budoucí velikosti Masarykovy univerzity? Bude se škola co do počtu studentů ještě zmenšovat?
Masarykova univerzita, a je to velká zásluha končícího rektora Beka, za což mu patří poděkování, velmi správně odhadla vývoj počtu uchazečů v měnící se společnosti a vydala se v posledních letech cestou racionálního snížení počtu studentů, přičemž navýšila své rozpočty a samozřejmě zvýšila kvalitu studia.

Jsem toho názoru, že počet studentů na Masarykově univerzitě již nebude nijak dramaticky klesat a že bychom si měli udržet svůj podíl „na trhu“ – tedy přibližně 10 až 12 procent celkové populace vysokoškolských studentů v České republice. V každém případě ale naše kroky musí směřovat k přilákání těch nejlepších, nejschopnějších a nejvíce motivovaných uchazečů, což jasně rámuje naši budoucí komunikaci směrem ke středním školám a středoškolákům.

Problematika studijní neúspěšnosti bude již velmi brzy významným tématem na národní úrovni, musíme proto na ni být velmi dobře připraveni, například i modifikací podmínek přijímacího řízení, a chovat se odpovědně v systému bezplatného vysokoškolského studia.

V roli děkana jste se hodně snažil o oživení společenského života v kampusu. I na úrovni univerzity mluvíte o potřebě posilovat vnitřní sounáležitost. Co konkrétního můžou studenti a zaměstnanci očekávat?
S oblibou říkám, že nejen studiem a vědou živ je student či akademik. Nesmíme podceňovat důležitost neformálních debat při setkávání se studenty a zaměstnanci na akcích typu Campus Day, který jsem inicioval v roce 2018 v kampusu, a pro příští rok uvažujeme nad tím, jak případně tuto akci rozšířit. Nebo při sportovních aktivitách, kde je možnost, aby se potkávali studenti různých fakult a různých studijních programů.

Dosavadní slabinou v kampusu byl například chybějící prostor, kde by se studenti mohli setkat, popovídat si nebo si jen tak odpočinout. Kdo někdy pobýval v zahraničí, dobře ví, že „Student House“ je standardní součástí dobré univerzity. I na toto bychom se měli zaměřit a hledat důstojné prostory pro naše studenty ve středu města. Také bych rád rozvinul tradici diskusí či přednášek k různým tématům, ať už globálního, celospolečenského či regionálního významu, včetně větší míry komunikace s brněnskou veřejností.

V polovině roku vznikla Asociace výzkumných univerzit, kde jsou spolu s Masarykovou univerzitou zastoupeny takto zaměřené české veřejné vysoké školy. Jedním z cílů je prosadit zlepšení jejich financování. Jaký je váš postoj k této problematice?
Jednoznačně kladný. Česká republika se svými 10 miliony obyvatel a pozicí ve středu Evropy musí v globální konkurenci nabídnout něco navíc. A to „navíc“ je vzdělanost, hlavně pak její kvalita. Tuto kvalitu, mezinárodní viditelnost a prestižní postavení v mezinárodních srovnáních dosáhneme koncentrací „know-how“, soustředěním vědomostního a lidského potenciálu či infrastrukturou. Takovou kvalitu přirozeně nelze dosáhnout všude, na všech českých vysokých školách stejně. Ten hlavní rozdíl je v systému financování, a pokud český stát nemá dlouhodobou a ucelenou koncepci rozvoje vysokých škol, je logické, že největší hráči své požadavky formulují a prosazují společně.

Zdůrazňoval jste, že po velkých investicích do infrastruktury, je potřeba rozvíjet lidský kapitál. Dá se to přeložit tak, že na Masarykově univerzitě už se nebude ani tolik stavět, jako spíš investovat do lidí?
Určitě to neznamená, že zastavíme rozvoj našich infrastruktur, to samozřejmě ne. Například nyní řešíme investiční rozvoj fakulty informatiky, máme v plánu rozšíření univerzitního kampusu o prostory pro veřejné zdravotnictví, farmacii či doktorandy. Rozvoj a investice do infrastruktury musejí jít ruku v ruce s rozvojem a investicemi do kvalitních lidí – od uchazečů přes akademiky a vědce až po administrativní pracovníky. Zde máme, podobně jako další univerzity v České republice, velké rezervy. Podpořím proto diskusi ohledně pobídek k přilákání kvalitních vědců a akademiků ze zahraničí. Řadu nástrojů již máme, například pro držitele prestižních ERC grantů nebo program rektora na podporu personální politiky – je třeba se ptát na extenzitu a efektivitu jejich využívání.

Podpora personální politiky by se dále měla odrazit v diskusích o parametrech rozpočtu a Strategickém plánu MU na léta 2021–2025, jehož příprava začne v září. Měli bychom si uvědomit, že zevní vlivy jako Metodika 17+, která dosti významně modifikuje systém hodnocení vědy (zatím bez jasné vazby na její financování), pravděpodobná ekonomická recese či nevyhnutelný výraznější nárůst mandatorních výdajů státu do sektorů zdravotnictví a sociálních věcí staví české vysoké školství do pozice, kdy si musí říci, jaké má být a kam míří. V tomto kontextu Masarykova univerzita musí směřovat ke kvalitě a mezinárodní viditelnosti. Musíme tedy být dynamičtí, flexibilní a nebát se i radikálnějších opatření. Zdůrazňuji ovšem, že jsem si dobře vědom toho, že personální politika je především v rukou děkanů fakult a ředitelů vysokoškolských ústavů, role rektora je zde nepřímá.

Máte před sebou říjnovou inauguraci a s ní spojený proslov k akademické obci. Už víte, o čem budete mluvit?
Zatím si svůj inaugurační projev připravuji, neurologicky řečeno ve své mysli. Obsah bych nechal jako překvapení.

V listopadu si bude celé Česko připomínat 30 let od sametové revoluce. Co pro vás osobně tenhle milník znamená?
V mém osobním a profesním životě mám několik zásadních milníků: svatba s mou ženou Michaelou, narození prvního syna, práce na univerzitní klinice, dlouhodobý pobyt na americké univerzitě, získání vědecko-pedagogických titulů, služba fakultě a univerzitě ve vedoucí pozici. Nic z toho, tedy kromě svatby a narození mých dětí, by nebylo možné či myslitelné bez změny režimu v roce 1989, bez svobodných voleb, svobodného cestování, svobodného rozhodování o vlastním životě. Velmi se proto těším na důstojné připomenutí událostí kolem listopadu 1989. A věřím, že oslavy tohoto výročí proběhnou v duchu hlubší reflexe a přemýšlení také o dnešku a dnešní společnosti, nikoliv primárně v duchu festivalovém či zábavném.

Hlavní novinky