Přejít na hlavní obsah

Proč se potíme a jak to souvisí s výběrem vhodného partnera

Kde se bere pot? Proč páchne? Jak fungují deodoranty? A proč brání přirozenému výběru?

Léto je obdobím, ve kterém všichni tak nějak více pociťujeme blízkost lidí kolem sebe. Na rozdíl od období vánočního se ale nejedná o jakoukoli z forem emocionálního souznění, nýbrž o věc o poznání prozaičtější, a to pot a zápach s ním spojený.

Přitom je v tom chudák pot celkem nevinně. Sám o sobě je totiž relativně bez zápachu. Na lidském těle se nachází dva až čtyři miliony potních žláz, nejvíce koncentrovaných na ploskách chodidel. Tyto zamotané duté žlázy se zakládají ve střední vrstvě kůže a rozlišujeme zpravidla dva druhy.

Prvními z nich jsou ekrinní potní žlázy vylučující pot složený hlavně z vody a soli. Zdrojem zápachu je však především druhý typ, žlázy apokrinní, které se zakládají u vlasových folikulů a nalezneme je hlavně v podpaží a v oblasti slabin. Mimo vody a solí totiž jimi vylučovaný pot obsahuje také proteiny a mastné kyseliny. Právě ty jsou přímo hostinou pro bakterie, které při jejich zpracovávání vytvářejí nepříjemný zápach. Mastným kyselinám a proteinům pak tento pot vděčí také za jeho nažloutlé zbarvení.

A proč k tomu tedy dochází? Vylučováním potu na povrch pokožky a jeho následným odpařováním se tělo snaží snížit tělesnou teplotu. Jak se pot odpařuje, sůl zůstává na povrchu těla. Dokonce se ví, že mužský pot obsahuje solí zhruba o 40 procent více. Pánové se také všeobecně více potí než zástupkyně něžnějšího pohlaví. Ty mají ale zase paradoxně více potních žláz.

Pot a jeho vylučování je tedy hlavní strategií těla, jak bojovat s přehřátím, které vzniká v důsledku stresu, a to nejen toho fyzického, ale také psychického. Odpověď na tyto podněty je následně řízena sympatickým nervovým systémem.

Potní žlázy k činnosti stimuluje neurotransmiter acetylcholin. Dokud působí, rozlévá se na pokožku. Aktivitu sympatického nervstva ale ještě víc podporuje nervozita a strach. Pak už není moc těžké si představit, že se budou v závislosti na produkci potu měnit také elektrické vlastnosti kůže. Souhrnně jsou označovány jako elektrodermální aktivita (EDA). Právě tu mimochodem vyhodnocují detektory lži.

Jak fungují deodoranty
O deodorantech a antiperspirantech už slyšel každý, i když o tom často právě v letních dnech v rozpálené šalině pochybujeme. První komerčně vyráběný deodorant nesl název Mum (z anglického „Mum´s the word“, v překladu něco jako „nikomu ani muk“) a nanášel se prsty. Kuličkové aplikátory byly vyvinuty až na konci 40. let minulého století, a to na principu fungování kuličkového pera.

Úkolem deodorantů je v první řadě překrýt zápach. Proto je jejich základní složkou většinou alkohol, který má schopnost bakterie na kůži zabíjet. Dále může obsahovat antimikrobiální látky jako triclosan zpomalující růst bakterií (vytváří kyselé prostředí, které jim není zrovna po chuti), parfémy a oleje.

Antiperspiranty mají pocení přímo redukovat. Proto obsahují sloučeniny hliníku, například chlorid hlinitý, které reagují s elektrolyty na povrchu kůže a vytvářejí následně chemickou gelovitou zátku ucpávající vyústění potní žlázy. Současně se ionty hliníku podílejí na vytvoření zátky fyzikální, jelikož reagují s keratinovými vlákny v potních žlázách, které se v důsledku toho stahují.

Komu ani výše uvedené prostředky nepomůžou, může se paradoxně obrátit na bakterie, konkrétně na jeden druh – Clostridium botulinum produkující neurotoxický botulinotoxin. Jeho schopnost paralyzovat svalstvo se totiž využívá nejen při korekci vrásek, ale právě také při léčbě nadměrného pocení. Extrémní možností léčby je pak například endoskopická torakální sympatektomie, při níž se přerušují, nebo svorkují nervy ovlivňující potní žlázy.

Největší nepřítel při volbě partnera
A jelikož není v lidském těle tekutina, která by se nestala předmětem výzkumů, i pot si našel svou cestu do odborných žurnálů. Je známo, že aby vznikl geneticky silný jedinec, je výhodné, aby byli od sebe jeho rodiče geneticky co nejvíce odlišní, a tak se vytvořil co největší prostor pro přizpůsobení měnícím se vnějším podmínkám. Jak to ale obyčejný jedinec bez DNA sekvenátoru v tašce pozná?

Studie výzkumníků z Nového Mexika naznačuje, že právě dle potu a jeho aroma. Zabývali se totiž skupinou zhruba 100 genů známých jako MHC. Ty se zapojují nejen do imunitní odpovědi, ale dle jejich dat také do procesu volby partnera. Jak muži, tak ženy totiž preferovali jedince s MHC geny lišícími se od těch jejich. Pokud jste tedy při volbě partnera chybovali, můžete částečně obvinit právě deodoranty a antiperspiranty, které vám znemožnili tuto osudovou chybu vyčichat.

Autorka pracuje na Ústavu patologické fyziologie Lékařské fakulty MU.

Hlavní novinky